Před mnoha lety se Mojžíš rozhodl vyvézt svůj lid z Egypta do země zaslíbené. Podobně i já jsem se rozhodl vyvézt svou rodinu („To je dost, žes nás taky jednou vyvez“), ne však do země zaslíbené, ale do Ameriky, tedy USA. Mojžíše však na jeho cestu nechtěl pustit faraón egyptský a tak Hospodin seslal na Egypt deset pohrom. A tak vzniklo 10 ran egyptských. Nevím co se stalo v našem případě ,asi se to nějak zamotalo, ale nás postihlo 10 ran amerických, to asi, abychom nikam necestovali. Ale nás neodradí ani 100 ran, protože cestování nás baví, tak jak vše co žijeme a rány prostě sem tam k životu patří a pár už jsme jich za život posbírali. A víme, že s úsměvem se s nima člověk vypořádá líp. I když párkrát nám úsměv zatuhnul.
Vše začalo ještě v Čechách a vcelku nenápadně. Když jsme plánovali naši cestu včetně všech aktivit které podnikneme během ní, tak si to přifrčela Káťa (dcera) z Brna s oznámením že si zlomila palec. No nic to nějak zvládnem, malá zlomeninka nás přeci nerozhodí. Když za pár dnů přišla Vraťka a mezi zuby procedila „Luky nabourala jsem auto“ říkal jsem si no to se teď v tom blázinci před cestou vůbec nehodí, ale ono se to vlastně nehodí nikdy. A tak podobně jako palec Káťi šel do dlahy, auto putovalo do servisu a přípravy na měsíční cestu mohly pokračovat. Týden před odjezdem přišla třetí rána a ta už byla většího kalibru – záplava. Jo, jo, týden před odletem nám hrkla voda do dílny.
No není to zrovna ideální když máte odlítat a řešíte poškozený nábytek, materiál, stroje a s tím spojený nepořádek, posuny termínů, řešení s pojišťovnou a spoustu dalšího. No a když už je vše jakž takž zajištěno a do odletu zbývá pár dnů – další rána přichází. Obytné auto které jsem si v USA pronajal a zaplatil přes německého zprostředkovatele dostatečně dopředu, asi nebude. Jakto? No ta spolehlivá německá společnost mající super hodnocení, dlouhou tradici, no prostě stabilní firma, se jaksi právě před naší cestou dostala do insolvence a peníze (ne zrovna malé) které jsme ji zaslali prostě už nedoručila a taky nedoručí do půjčovny v USA. Takže telefony mejly a výsledkem je, že auto bude, ale musíme ho zaplatit znovu v USA a zpětně doufat, že je dostaneme zpět od němčourů (zatím se tak nestalo). To už ale vyrážíme a ani nás nenapadlo něco o 10 ranách. Ty zmiňuje až Kamil z Hustopeč u kterého přespáváme před odletem. Letíme totiž ráno z Vídně a večer mu u vínečka líčíme co našemu odjezdu předcházelo a on poprvé zmiňuje deset ran egyptských. Večer usínám a říkám si : " tak co, skoro půlku máme za sebou, zbývá už jen šest". Pátá přichází hned po příletu. Motáme se v Los Angeles po chodníku slávy a Kátě se podlomí nohy nad hvězdou Toma Cruise. Ale ne že by to byl její idol ,ale že ji je strašně zle. Nejdřív to přisuzujeme únavě z letu, ale když ji poté následující tři dny neskutečně bolí klouby a dokonce vzdává svůj vysněný adrenalinový trek Angels Landing, míříme do indiánské nemocnice v rezervaci Navajů.
Káťa je stabilizovaná a tak pokračujeme dál v naší cestě.Venku jsou čtyřicítkový vedra a další z ran na sebe nenechá dlouho čekat. Právě když si pochvalujeme výhledy na Monument Valley z našeho klimatizací vychlazeného karavanu, klimatizace se zblázní a místo aby chladila začne topit. A tak si užíváme saunu v obytňáku – no kdo to má. Ale po hodině, když už mám popraskané rty z horka a nedá se nikam uniknout, už mi úsměv jaksi tuhne. A teplota stále roste a mě se zapalují lýtka. A věřte, že ne z Američanek, ale z rozpáleného motoru ,který náramně sekunduje topící klimatizaci. Asi po 2 hodinách zjišťujeme pošahanost klimatizace – nesmíme zastavit, jet do kopce, či vypnout motor, pak totiž topí. Zároveň zjišťujeme, že při jízdě z kopce zase naskočí a tak se přizpůsobujeme a další z ran je za námi. Už nás čekají snad jen čtyři. Říkám si že ten Kamil je snad prorok. Zážitků je spousta a tak postupně zapomínáme na rány které nás potkávají a užíváme si krás amerického západu. Nadšení z celého dne se rozhodujeme jeho závěr ještě vyšperkovat přespáním na břehu jezera. Stáčíme tedy náš obytňák k jeho břehům a bác, přichází další z ran. Z několika cest k pláži jsme vybrali tu nejhorší a naše auto je po chvíli „utopeno“ v písku. No tak to jsme si ten večer teda vyšperkovali. V hlavě mi běží scénář záchranné akce s vyprošťovacím vozidlem, ale světe div se, po chvíli se za pomoci kolemjdoucích německých turistů a celé naší posádky hrabeme ven. Neuvěřitelné devítimetrový, šestitunový kolos se nám podařilo rozhoupat a po centimetrech dostat z písku zpět na pevný povrch. Další rána za námi, což nás nabíjí a frčíme dál. Znovu míjíme neskutečné scenérie a užíváme si každý okamžik naší cesty. A to až do okamžiku,kdy přichází další z ran. Naše auto už asi začíná být unavené a tak se mu zbláznily kontrolky ukazující stavy nádrží, takže v domnění že odpadní nádrž není plná v klidu kempujeme a radujeme se z krás divoké přírody. Avšak jen do té doby co celý obytňák zaplaví vůně typická pro velkokapacitní prasečák a středem chodbičky se řine potůček ne úplně čiré kapaliny. Nenecháme se rozhodit, na kontrolky už nedbáme a snažíme se pravidelně vyprazdňovat nejen sebe, ale i nádrže. A hlavně – odškrtáváme další z ran. Zatím zvládáme vše o čem jsme snili a dokonce i něco navíc. Káťa už je konečně úplně ready a tak se těšíme na pořádné túry. Jo v Yosemitech to bude to pravé. No ale to by nesměla přijít předposlední rána. Ještě před trekem v Yosemitech se stavujeme v menším národním parku a já mezi sekvoji ,na krásné rovince sebou prásknu. Při pádu se zaryju hlavou do země že mám hlínu mezi zuby, za brýlemi a i v uchu.
Úpím a držím se za kotník, který se mi otočil o 90 stupňů. Túru zkracujeme, já celý od hlíny ji dopajdám a večer nás nemine další poznávačka místních nemocnic. Dostávám ortézu a berle a o jedné z nej túr, která nás měla čekat druhý den si můžeme nechat jen zdát. No nic, měníme plány a Yosemity si holt projedeme autem. No to by nás ale nesměla čekat poslední rána americká. Po 2 hodinách popojíždění k vjezdu do parku jsme konečně na řadě, abychom se dozvěděli že nemáme rezervaci na vjezd a musíme z parku odjet. Tak se otáčíme majíce za sebou všech 10 ran amerických, vyrážíme na túru před hranicemi parku, při které si mě šokovaní Američané fotí jak s berlemi a ortézou slézám k vodopádu.
Nejen tuto túru, ale celou cestu po Americe jsme si náramně užili. Navštívili jsme 8 amerických států ujeli přes 10 000 km a těch 10 ran ,které nás potkaly, nebylo vůbec nic a kdyby je Kamil nezmínil ,tak je jako rány vůbec nebereme. Naprosto je totiž zastínila ta spousta úžasných zážitků a naše rodina se znovu ukázala jako ta nejlepší parta která si to spolu užila a už se zase těší na další dobrodružství které zažije.
A vy se můžete těšit na další příspěvek který bude už zase pravidelně na konci měsíce což tenhle být nemohl protože jsme byli pryč. A bude i povídka ať je u vody co číst. Tak krásné léto. Jo a níže můžete shlédnout video vítězného rapu Kačky ,z raperské soutěže mezi sourozenci který tak trochu vypovídá o naší cestě a pár fotek z našeho putování.
コメント