JAK TO VŠE ZAČALO


Červenec 1985


Jsme s klukama ze třídy na naší zahradě a právě se domlouváme na co si budeme hrát. "Na vojáky! " Zazní jednohlasně. No a k tomu jsou potřeba pořádný zbraně. Beru hrábě, nacházím starou lehce narezlou pilu - fuchšvanc jak ji říkal táta, a jdu na to. Bude to samopal anglických paragánů. Žádná klasika, ale paragánskej sapík se zásobníkem z boku, to bude něco!

První tah pilou po dřevěné násadě hrábí a pilka nadskočí "Jau, do prkvančic ! " Zuby pily mi přejely přes nehet na palci, a pěkně škrábly okolní dětskou kůžičku. Prst míří do pusy a já se rozhlížím, zda kluci neviděli, že jsem nemehlo. Dobrý, nikdo nic neviděl a krev už z prstu neteče - pokračuji. Po několika dalších zářezích do palce, ale taky do dřeva je násada s lehkým dolomením zkrácena. Ještě schovat co zbylo, aby nikdo nepoznal, že jsem z oblíbených babiččiných hrábí, udělal nástroj pro trpaslíky. Na zásobník nacházím dobře štíplé polínko a už zbývá jen zadní rukojeť. Super! Stará tyčka k rajčatům to jistí. Sice budu muset zase řezat, ale co, to už mi jde, i když zkrvavený palec si asi myslí něco jiného. Rukojeť je zařízlá, tak teď už jen vše sbít k sobě. Nějaké hřebíky nacházím v kůlně ve staré skříni. Je v ní plno všemožných pokladů od starých plechovek barev, spoustu nářadí až po ulomený brousek na kosu, ale kladívko mezi nimi není. V tom zmerčím sekyru zaseklou ve špalku na dřevo. Jdu na to. Palec to opět odnesl, to když dostal pár zásahů místo hlavičky hřebíku, což jsem patřičně a samozřejmě adekvátně mému věku okomentoval. A také čelo se několikrát orosilo, to když v zápalu boje bylo ostří sekyry na centimetr od něj, to jak jsem se soustředil, abych hřebík trefil. Několik se jich ohnulo což jsem si v duchu obhájil, že to aspoň bude lépe držet. Na závěr ještě malý hřebík na mušku a ten s mini hlavičkou na spoušť a je to! Můj první výrobek v životě je na světě. A můžu jít kosit nepřátele! Dodnes vlastně úplně nechápu, jak se to na ty vojáky hrálo, jen vím že jsme furt řvali "TRRRRRR " nebo "TUDUDUDUDU, " ve snaze napodobit zvuky jednotlivých samopalů. A taky jsme na sebe křičeli "Seš mrtvej, dostals plnou dávku " a na to se ozvalo " Ne né, jen mě to lízlo " a za chvíli "Přímej zásah do nohy, hele tak aspoň kulhej jó " Nakonec po tom, co jsme bojovali proti sobě, jsme se pak všichni dali dohromady, proti imaginárnímu nepříteli a jak jinak - vyhráli jsme.

A tak mě při dnešních událostech napadá, že si moc přeju, aby už nikdy žádná válka nebyla a když, tak taková jak ta naše, klukovská se dřevěnými zbraněmi, kde jsme sice byli nejdřív proti sobě, ale nakonec jsme byli spolu a skončili jsme mírem. A ten i dnes přeji celému světu.

Tak takhle začala má první práce se dřevem, která pokračovala přes modelování papírových modelů z časopisu ABC, plastikových modelů letadel a modelové železnice, až třeba po výrobu dřevěné repliky pušky "trombónu" a spoustu dalšího.

Mezitím ve stejném čase malá Vraťka seděla doma za stolečkem a stříhala, lepila a vybarvovala všemožné vystřihovánky až se z nůžek a pastelek kouřilo.

232 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

ZE ŽIVOTA NÁBYTKÁŘE