„Víš, na venkově, tam je úplně jiná morálka" „Jo, a jaká?" „...nezkažená." Tak tahle hláška, z kultovní Vesničky mé střediskové, mi sem tam zazní v hlavě, v mém každodenním životě na vsi. Ať už s ironickým podtextem, nebo zcela vážně, vždy mě tak nějak zahřeje. A je jedno jestli mi přijde na mysl ve Vlkově nebo v Čibuzi, protože jak doma tak i v práci jsou chvíle, kdy se objeví. Na vesnici je to totiž opravdu jiné. Nikdy nezapomenu na jedno ze setkání s životem v Čibuzi. Bylo to chvíli poté, co jsem ukončil svou dráhu jednatele větší zahraniční firmy a začal s kolegou “kamarádem“ Láďou podnikat v jeho vesnické dílně. Já navyklý ze své předchozí vedoucí pozice na to, že každou minutu je potřeba přepočítat na koruny, jsem byl zaskočen tím, když mi jedno dopoledne Láďa poklepal na rameno a pronesl: „Nech toho a pojď se mnou.“ Vyšli jsme před dílnu na silnici a já se dotazoval, kam jdeme. Láďa mávl rukou směrem k vedlejšímu stavení a zabrblal něco o sousedovi a bejkoj. Nechápal jsem, ale po chvíli jsem pochopil. Náš soused potřeboval pomoct s naložením býka. Živého býka. Kdo jste to někdy zažil, určitě víte, že pár lidí je k tomu zapotřebí. Nejenom, že jsem měl pořádnej respekt z toho ohromného zvířete a jeho funění, ale jeho divoké pohyby, ohrožující zdraví nás všech, mě přímo děsily. Zároveň mi běželo v hlavě – kdo nám ten čas zaplatí, vždyť mi stojí práce a já tady někomu nakládám bejka. No a jestli mě kopne či srazí, na kom si co vezmu. Zvíře se nakonec povedlo dostat do auta a my jsme se vrátili ke své práci a já jsem začal přemýšlet, co to jako mělo být. A co když se to bude opakovat, tak s takovou nic nevyděláme. A opakovalo se to a né jednou. Tu potřeboval ten, tu onen a Láďa zavelel a šlo se, rozdávaly se tyčky k rajčatům či laťka na lavičku. Štvalo mě to, ale postupně jsem začal chápat. Protože když jsme potřebovali jedny ruce navíc, najednou kde se vzal tu se vzal, byl u nás soused. Když nám praskla tyč k cinkovačce, Láďa ji vzal a za půl hoďky ji svařenou přinesl zpět. Onehdy jsme zas za brankou našli rajčata a jindy zas salát. A když nám kleklo auto, vždy nám někdo pomohl. A já pochopil, že na vesnici, ale vlastně i v životě, to není o čase proměněném na peníze, ale o životě jako takovém, o vztazích, zážitcích a o tom žít život v pohodě a ne se trápit minutou, co mi utekla a už vůbec ne korunou, o kterou přijdu, teda pokud ten čas, byl k něčemu. No a včerejší den potvrdil, co už dávno vím. To když k nám do práce hrkla velká voda a vyplavila celou dílnu.
Sousedi, ještě než jsme dorazili, na nic nečekali a neskutečně nám pomohli. A to si představte, že sebou vzali i návštěvu, co k nim přijela na kafčo. A ne jen jedni sousedi, ale i druzí i třetí. A když už bylo po všem a já jsem všem děkoval, zaznělo: „Prosím tě, vždyť jsme sousedi a žijeme tu spolu a když bychom potřebovali my, tak ty tam taky budeš.“ Budu, jsem si jistý! Takže děkuji, že jsem VESNIČAN a mám kolem sebe takové VESNIČANY – sousedy a nejen je, ale taky rodinu, kamarády a naši skvělou partu z Ná-bytečku. Spousta z nich nabídla pomoc a neděle-neneděle přijeli a z toho nejhoršího jsme se dostali, čímž nedošlo k mnohem větším ztrátám. A i teď, když už je po všem, jsou úžasní, ať už kamarádi Ivoš, Honza či další s nabídkami pomoci, nebo Mirka, která přestože v neděli pomáhala neskutečným způsobem, až do večera, tak v pondělí ke snídaní přinesla ještě teplou buchtu na spravení nálady, nebo třeba kluci z dílny, kteří tam s námi byli do noci, se hned ráno v tom chaosu a zmatku zorientovali a pokračovali ve své práci, která spěchala, přestože neměli ideální podmínky. A taky že je potřeba se na život dívat tím správným pohledem, protože ty různá neštěstí, která se nám dějí, nám ukážou, to hezké, co v životě máme, aneb jak se říká bez tmy by nebylo světla.
No a když už jsme u toho pohledu na život zmíním to, o čem jsem původně chtěl psát. A to to, že když něco nevyjde, nemusí to nutně znamenat, že nám to zkazí náladu, protože je na nás, jak to ve finále prožijeme. Jak už asi víte, jsem mimo jiné sportovní fanda a tudíž jsem si nemohl nechat ujít domácí MS v ledním hokeji. Jeden zápas jsem si parádně užil, dokonce přímo v aréně a zbylá utkání jsem fandil “našim” doma u televize.
Ale stalo se, že v pátek – před sobotním semifinále, jsme museli odjet na montáž na Šumavu a vzhledem k velikosti a složitosti kuchyně (co roh to jiný úhel) se dalo očekávat, že tam budeme až do soboty. A taky že jo. A tak jsme montovali i v sobotu a čas běžel a úvodní hvízd zápasu se Švédy se blížil. V poledne už bylo jasné, že zápas, ať už doma nebo v pražské fanzóně, nestihneme a budeme muset montovat dál i během něho, abychom to vůbec za sobotu stihli. No co, tak si to pustíme na mobilu. A protože jsem každý ze zápasů sledoval v národním dresu, nemohl být ani tento výjimkou.
Vytáhl jsem z batohu dres, hodil ho na sebe a zalezl pod dřez. Můžu vám říct, že jsem si těch 10 gólů náležitě užil. Jen co jsem se totiž nasoukal pod dřez, ozvalo se z mobilu: „Góóól.“ A tak jsem se vysoukal, zkoukl ho v opakovačce a nabuzený opět zalez dolů. A za chvíli znovu a znovu a znovu. Věřte mi, že s takovou radostí jsem se ještě na montáži nevysoukával a nenasoukával do skříněk. Většinou to zalézání pod kuchyň okořením spíše ostřejšími slovy, ale teď jsem si to užíval. A při dotahování odpadu řval: „Če-ši, Če-ši! “ A kolega a kamarád Vašek dostal na krk šálu a při každém gólu musel mávat – ne nemusel :-) ale mával. „Hele Lukáši ta šála bude plná pilin“ „To je jedno je tam gól !!!“ A tak i když jsem měl jiné představy o sledování semifinále, užili jsme si ho a o tom to je. Vlastně mám pocit, že díky tomu všemu na ten zápas nikdy nezapomenu, což by se možná, kdybych ho sledoval z pohodlí křesla, stalo.
No a když už jsme u toho super úspěchu našich hokejistů, neodpustím si vám prozradit, proč vlastně naši doma ten finálový zápas vyhráli. Říkáte si á další odborník takových už jsme slyšeli. Tak co to bude? Skvělá parta, nebo snad trenér nebo- jasně přijel Pasta nebo že by Dostál. Ne, ne povím vám pravdu, kterou se nikde jinde nedovíte a která nám zajistila zlato. Jak už jsem psal, jsem fanda a tak po té co jsem se v sobotu v noci vrátil z montáže na Šumavě, už se mi v hlavě skládal plán na grilovačku na zahradě s promítáním nedělního finále. A tak jsem pozval kamarády a úžasný večer mohl začít. Sešlo se nás kolem 15 a kamarád Honza se ujal grilu. Předal jsem mu naložené maso: „Tady máš kuřecí, tady krkovici ta je ostřejší, jo a tyhle krevety necháme po gólu – na oslavu“ Zábava plynula a jen ten gól chyběl.
Když už napětí rostlo a i komentátoři začali mluvit o tom že může rozhodnout jediná chyba, přitočil se ke mně Honza: „Hele Lukyne neřeks mi to s těma krevetama blbě. Jako ne, že až padne gól je mám začít grilovat, ale vobráceně, že když je vogryluju, tak pak padne gól.“ A já na to: „Ty vole, no jasně, mrskni je tam, není na co čekat“ Za 2 minutky byly krevety hotové a ve chvíli, když Honza přesunul první krevetku na talíř, zahřmělo pod pergolou: „GÓÓÓL!!!“ Fakt nekecám, přesně na vteřinu. Takže ještě že mě Honza upozornil na to, jak jsem to poplet a ty krevety na ten gril poslal. Kdo ví, jak to mohlo skončit. Takhle máme zlato a celý národ slaví !
DÍKY HONZO ! :-))))
Comments