top of page

KLÍČ KE ŠTĚSTÍ.... + povídka

Nedávno se moje milovaná žena vrátila z pobytu na Šumavě s novým objevem. Ezozpěvačkou Marií Tilšarovou. Né, že by spolu přijely, držíce se za ruku, k nám domů, ale Vraťka se vrátila s její hudbou v hlavě. Zaslechla její písně při cvičení a když se vrátila, podělila se semnou o tuto příjemnou muziku, která ji oslovila. Já jsem si říkal, no na to veřejné ezo sice moc nejsem, ale dám tomu šanci. A ono to bylo dobrý, dokonce moc. A tak jsem poslouchal dál a dál až k písničce Klíč. Když jsem ji doposlechl, napadlo mě, že o něčem podobném byl film, podle knihy od Josefa Formánka, Dvě slova jako klíč. Posléze jsem zjistil, že právě tento film byl inspirací pro tuto píseň.

Poslechnout si ji můžete níže



Ty dvě slova byla ve filmu “Být laskavý”. Marie ve své písni zpívá „Buďme na sebe hodní“ a má obrovskou pravdu a to hned dvakrát. Protože klíčem ke štěstí, je mimo jiné, být sami na sebe (to je ten první klíč) a i navzájem k sobě (a to je ten druhý) hodní. A v písničce pokračuje „Laskavost je ten klíč“. Ano laskavost je ten klíč a je to vlastně už ten základ slova – láska která je pro mě prvními dveřmi ke štěstí. A to láska obecně a ve všem a ke všemu. K sobě, partnerovi, dětem, rodičům, rodině, přátelům, ale i k práci, sportu, společnosti, přírodě k vlasti. Z těchto lásek bychom se měli těšit a radovat, pečovat o ně a pomáhat jim a ne je chtít ovládat a mít jen pro sebe. A s tím mě napadají druhé dveře ke štěstí a těmi je pro mě svoboda. A podobně jako láska, svoboda obecně je ve spoustě věcí. Ať už je to svoboda vyznání, pohybu, projevu, ekonomická, občanská či osobní, znamená pro mě možnost se chovat podle své vůle a nést za to zodpovědnost. Prostě když to shrnu je to o tom, že máme my sami ve svých rukou, jak se rozhodneme a co uděláme a když to děláme s láskou k sobě a svému okolí, potom projdeme těmi dveřmi ke štěstí. Jo a když už ho najdeme a máme, važme si ho a nekoukejme po jiném, nezáviďme ho protože jen tak si to svoje udržíme, každý ho máme totiž posazené jinde.

A protože už té ezotématiky bylo dost, pojďme teď ke světským věcem které prožívám. Nedávno jsem zjistil, že některé vztahy na dílně nejsou takové jaké by mohly a měly být. A mrzí mě to a přitom by stačilo, aby někteří z kolegů byli k sobě víc laskaví. Ale věřím, že to dopadne dobře, všechno se totiž děje pro něco. A mráčky se nakonec rozplynou a za nimi bude zase svítit slunce. Slunce radosti na mě vykouklo i minulý týden, to když jsem byl na hokeji a užil si výhru „Mých Pardubic“

I když se nakonec mistry nestaly, bylo finále s Třincem důstojné a Třinec svým vítězstvím zakončil svůj neuvěřitelný příběh. Jen mě trošku mrzelo, byť jsem hokejový Pardubák, nešťastné vyjádření našeho trenéra Zadiny k ovlivňování soutěže a zaujatosti hokejových expertů na základě čeho se mění metr rozhodčích v rozjeté sezóně– né že by neměl částečně pravdu, ale mohl do něho vnést právě trošku té laskavosti, obzvlášť když jsem ten samý den slyšel vyjádření jiného trenéra a to v mém nejoblíbenějším sportu, tedy basketbalu. Udála se totiž také nevídaná věc a můj oblíbený kouč Petr Czudek zareagoval laskavě a vtipně, tak jak ho znám. To když totiž v závěru vyrovnaného zápasu skóroval hráč, který měl být již dávno mimo palubovku. „Je to pro nás těžké, rozhodl hráč, který tam neměl být. To už si musí pohlídat jiní lidé,“ „Řešit to nebudeme, my máme vyhrát v zápase. To už si musí říct ostatní. Každý je zaplacený za něco. Já bych poslal peníze na charitu.“

A v tom je ten rozdíl, troška laskavosti nadhledu a vtipu a hned se podobná vyjádření vnímají jinak.

Takže, jak řekl Dalajláma, „Buďte laskaví vždy, když je to možné. Vždy je to možné…


A když jsme dnes u té laskavosti a taky sportu, mám tu jednu povídku kde jsem, skrze lásku k vlasti, moc laskavý nebyl, i když vlastně…..



VLAJKA - povídka


V roce 2019 naši basketbalisté bojovali o postup na MS v basketbalu konaném v Číně. A protože jsem velký sportovní fanoušek a naše celá rodina je basketbalem posedlá, tak nějak motivačně a toužebně jsem prohlásil „Teda jestli se naši do tý Číny dostanou a budou hrát ve skupině s USA tak tam jedem“ No a co myslíte, naši basketbalisti to dokázali a rozlosování nám přisoudilo USA do skupiny. A protože se sliby mají plnit, ale hlavně protože jsem onu osudnou větu o návštěvě MS neuváženě pronesl před svými třemi dětmi, které na mě okamžitě vyrukovaly „Takže jedem Tati?“, jelo se. Byli jsme natěšeni a jako správní fanoušci také patřičně vybaveni. A tak jsme v čínské Šanghaji kráčeli pro lístky oděni do národních barev a vlajkou na zádech.

Při předávání lístků nás pořadatelé upozornili, že vlajky nejsou povolené, nějak se mi to nezdálo, vždyť je to MS a kde jinde už má člověk vyjádřit svou hrdost na svou vlast a podpořit ji vlajkou. Ale jsme v Číně, a tak jsem začal študovat pravidla šampionátu. Po několika stránkách jsem to našel – no jasně, je to tady - národní symboly jako vlajky a znaky zemí jsou povoleny do velikosti 1,5m x 0,9m. Tak to ta moje nemůže mít, ta je určitě menší. A tak vlajka zůstala na zádech, i když většina ostatních diváků své vlajky odložila či minimálně schovala do batohu, tak jako kamarád Honza, který vezl z Čech asi 4 metrový prapor. Když jsme přicházeli k turniketu na kontrolu vstupenek, byl jsem jeden z mála, který viditelně disponoval vlajkou a nenapadlo mě nic lepšího, než ji roztáhnout, mávat s ní a skandovat ČEŠI ČEŠI . Manželka mi domlouvala „hele nechceš ji schovat do batohu, když říkali u registrace, že tě s ní nepustí.” „Ne,” odvětil jsem a hulákal dál ČEŠI, ČEŠI. "Vždyť v regulích mají, že můžou bejt tak co," odvětil jsem, když už jsme byli před vchodem. Šel jsem poslední a všichni již po osobní kontrole prošli turniketem, včetně Honzy, který měl obrovský prapor v batohu, který bez povšimnutí projel rentgenem. Ne však já. Muž, co mě šacoval, okamžitě sbalil mou vlajku a umístil ji do koše na věci, které se nesměly pronést. Protože neumím čínsky a on bohužel neuměl česky, začal jsem gestikulovat jako proč a to nejde to je vlajka to mám na podporu našich reprezentantů. Nic nepomáhalo, gestikulace, angličtina, čeština nic – tahali jsme se s čínským pořadatelem o vlajku. Manželka a syn na mě volali neblázni, nehádej se s nima, nech tam vlajku a pojď, uvědom si že jsi v Číně. Ne to nejde, jednou mají napsáno, že je to možné, tak proč bych nemohl naše vlajkou podpořit. U našeho turniketu byl, díky mému handrkování značný rozruch, který zapříčinil příchod dvou vojáků, kteří doteď stáli opodál. Oba se mě chopili a jali se mě odvézt pryč, asi abych neblokoval vstup. To se mi vůbec nelíbilo a začal jsem se vzpouzet. To už naše skupina, včetně mojí ženy a dětí, vzdala naději na to, že mě přemluví, abych šel na zápas bez vlajky a jen tiše sledovali, co se bude dít a jestli místo na zápase neskončím v čínském kriminálu. Naštěstí ještě větší rozruh měl za následek, že se k našemu turniketu dostavil překladatel, který běhal mezi jednotlivými vstupy. Konečně někdo, kdo umí anglicky. A tak jsem vše začal, za stálého držení vojáky, vysvětlovat znovu. Mezitím se dostavili další vojáci, plně vyzbrojeni, včetně samopalů, a tak jsem byl obklíčen několika ozbrojenci, držen dalšími dvěmi a stále bojoval za svou vlajku. Překladatel byl milý mladý chlapík, který se mi snažil vysvětlit, že mě chápe, ale že s tím nic nezmůže udělat a že vlajku nemusím vyhazovat, že domluví její úschovu a můžu si ji poté vyzvednout. Byl jsem neoblomný, a začal jsem o národní hrdosti a pravidlech, která když je už sepsali, měli by je dodržovat a pokračoval jsem dál a řešil, že jsem vlajku vezl tisíce kilometrů, zabírala mi místo v batohu a tahal jsem ji po horách, než jsem dojel sem, kde se ji nehodlám vzdát. Překladatel byl trpělivý, ne však těžkooděnci. Cítil jsem čím dál větší stisk a větší stísněnost v obklíčení. V překladatelových očích se zračila bezmocnost a možná i strach z nastalé situace. Já jsem nebyl ochotný ustoupit a ozbrojenci mě s vlajkou odmítali pustit. Okolo procházeli, přes VIP vchod, oficiální činitelé České basketbalové federace a neuniklo jim, že se něco děje. Dokonce se někteří, kteří mě znali díky mému působení na svazu v pozici předsedy ČAMBU, zeptali co se děje. Po objasnění situace jen odvětili, tak na to jsme krátký, to víš Čína. Situace byla čím dál tím vyhrocenější a když překladatel pokrčil rameny a ozbrojenci mě začali táhnout ven, napadla mě spásná věta. „Zavolejte mi manažera“ Překladatel zbledl a znovu se mě pokoušel přemluvit, ať vlajku nechám před vstupem a jdu na zápas. Já jsem však trval na svém. Odešel tedy a po chvíli se vrátil s manažerem dne. Vojáci byli na mě již značně nabroušeni, ale ve srovnáním s mužem který přicházel to nic nebylo. Manažer byl urostlý chlapík, bez úsměvu, naopak na jeho obličeji bylo rozpoznat znechucení a zlost, která mířila celá na mou osobu. Tak to se moc nepovedlo, prolétlo mi hlavou, no co, už to nějak dotáhnu, řekl jsem si v duchu. „Tak co se to tu děje“ začal ostrým hlasem. Slušně jsem mu znovu celou situaci vysvětlil a nejvíce zapůsobila moje věta – „Hodně cestuji a ctím pravidla míst, kde se nacházím, ale pokud jsou pravidla daná, měla by se dodržovat“ Narážel jsem tak na možnost, mít vlajku patřičných rozměrů. Manažer se na mě chladně podíval a poté vyloudil na tváři pohled, říkající tak uvidíme chlapče, a vytáhl z kapsy metr. Tím mě zaskočil a najednou jsem si rozměrem vlajky nebyl vůbec jistý. Najednou mi připadala ohromná. Manažer rozložil vlajku na stůl a začal podél ní natahovat metr. Panebože, to bude těsný. JO! Přesně 150x90, to snad není ani možný! Manažer mi jen podal vlajku a pokynul rukou ke vstupu. A já jsem byl v eufórii a začal jsem skandovat, něco o prvním vítězství, a mávat vlajkou jako zběsilý.

A nezůstalo jen u jednoho vítězství. To, že mě druhý den znovu zadrželi a znovu kvůli vlajce (změnily se směny) a znovu jsem zvítězil a prosadil pravidla, přestože to trvalo mnohem déle a za mnohem většího dohledu vojska, nebylo to nic proti vítězstvím našich reprezentantů, kteří na svém prvním vystoupení ČR na MS, dokázali vybojovat 6. místo, což pro nás basketbalisty, bylo a bude něco jako Nagáno pro hokejový národ. A já byl u toho a třeba jsem tomu svou vlajkou, které jsem se odmítl vzdát, malinko pomohl. Kdo ví......





102 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

SLIBY CHYBY ?

Comentários


ZE ŽIVOTA NÁBYTKÁŘE

bottom of page