top of page

OBRAŤME LIST + povídka


Je čas ,teď již pravidelného, blogu, jak jsem slíbil, v tom posledním standardním. Ten mimořádný z 22.12.2023 bych, to mi věřte, nejradši nikdy nepsal. A proto se už nechci k němu ani vracet, i když bych toho měl spoustu na srdci. Jen poděkuji všem za podporu.


A teď obraťme list. A to doslova. Začal jsem totiž psát knihu, tak jak jsem se zmínil a to na výzvu některých z vás při odezvě na blog. A představte si, začalo mě to neuvěřitelně bavit. Ta svoboda…moci si vymýšlet příběhy, ale také je kombinovat s opravdovými je povznášející. Zatím mám tedy jen 2 kapitoly, ale mám již vymyšlenou celou kostru příběhu, která se mi ale den ode dne v hlavě drobně mění a vylepšuje.

A to mě baví, podobně jako mě bavilo hrát, s mojí dcerou, improvizační divadlo. Hrát mě snad baví ještě víc než psát, člověk se vyjádří mnohem více prostředky, než jen textem. A tady je můj problém, proč nemůžu hrát klasické divadlo s ostatními. Já totiž nejsem schopen se naučit ten text nazpaměť. Ano, jak jsem už psal, hrál jsem na akci Divadlo na jednu noc, jmenovali jsme se Trable s Kateřinou (hádejte kdo byl trable) a myslím, že se nám to s dcerou i povedlo. Jenže tam jsme si vymysleli jen kostru a zbytek jsme zaimprovizovali a to fungovalo. Prostě mě baví tvořit, ať už to je v práci, měnit kus prkna na nábytek, nebo jako teď, když jsem vyráběl dárek pro svoji milovanou ženu, kdy se mi obyčejný špalek měnil pod rukama v předmět (nedovolím si napsat umělecký), který vyjadřoval to, co k ní cítím a propojil to krásou dřeva z míst, která jsme spolu navštívili.

A letošní svátky ve mně znovu otevřely další z činností, které mě baví, to když jsem dostal obraz který si sám namaluji. Chytlo mě to neskutečně, zatím tedy jedu podle čísílek, což je i dobrá meditace, ale neskutečně mě to opět inspiruje nakreslit či namalovat něco vlastního.

Je toho spousta co mě baví a je úžasné, že si můžu vybrat a tvořit. A to je na tom životě to krásné, že máme tolik možností, jak ho žít a je jen na nás, jakou cestou se vydáme. A tak já budu dál vyrábět nábytek ze dřeva a u toho si budu psát knížku, kterou si možná budu ilustrovat, ale hlavně budu se tím bavit, tak abych měl pokoj v duši.

No a na závěr poruším, co jsem v předešlém blogu psal a to že už zde nenajdete povídku. Jednak chci odlehčit atmosféru po mimořádném blogu a zároveň se hodí k tomuto času- je totiž z Vánoc. Možná že toho poruším ještě více, mojí blízcí mě nabádají, ať knížku nezveřejňuji postupně tady na blogu (četli už první kapitolu), ale ať ji vydám jako knihu a blog si nechám na opravdové příběhy nábytkáře včetně povídek. Blízkým by se mělo naslouchat, tak uvidíme jak to dopadne. Co vy na to?



DÁREK - povídka

Byly Vánoce, žili jsme si již několik let spokojeně v našem domku, společně s našimi malými ratolestmi Vojtou, kterému bylo 6 let a Kačenkou, tehdy 3 letou. S dětmi mají vánoční svátky ještě kouzelnější atmosféru, obzvlášť když ještě stále věří na Ježíška. Což platilo u obou dvou. Tyto Vánoce byly ještě kouzelnější v tom že Vraťka, moje milovaná žena, nosila pod srdcem další, již třetí poklad. Bříško už měla pěkné, očekávání se mělo naplnit v březnu. Přesto nám, jako každý rok, již z tak pohodového domova, utvořila místo s nádhernou vánoční atmosférou, plné lásky a tepla. Štědrovečerní večeře, odlévání z vosku, pouštění lodiček i společné zpívání koled, navodilo tu správnou atmosféru pro očekávání dárků.

A zároveň nás rozesmálo, to když Kačenka při koledě Pásli ovce valaši, předvedla svůj kreativní taneček, během kterého stihla, ve své taneční urputnosti, spadnout pod stolek. Poté jsme podle tradice vyrazili na procházku, aby měl u nás doma Ježíšek klid. Mně se po chvilce chtělo “jako na záchod”, ostatně jako každý rok. Vběhl jsem domů a místo návštěvy záchodu, jsem se stal Ježíškem. Doteď mě fascinuje, že to děti neprokoukly ještě několik let. Důležitá byla rychlost, aby nedošlo k odhalení, přeci na záchodě nemůžu být věčnost. Takže honem po schodech nahoru do ložnice, zpod postele vytáhnout kufr s dárky, které tam Vraťka nachystala. Další tašku ze skříně a ještě má být kufr v prádelně. Je tam, tak a vše vyskládat pod stromek a hurá zpět na procházku. Vlastně ne, na to skoro nejdůležitější jsem málem zapomněl. Kačenka nachystala pro Ježíška mlíčko a cukrovíčko. Nacpávám si cukroví do pusy, srkám mléko a po chvilce už dobíhám rodinku na procházce. Vracíme se domů, děti už běží napřed a my už slyšíme „Byl tu, byl tu.“ Rozbalování, i přes naší snahu o klidné a postupné přidělování dárků, proběhlo živelně. A tak už jsme po chvili s Vraťkou v poklidu seděli v sedačce a sledovali Vojtíška, jak si skládá hrad z Lega a Kačenku, jak se mazlí se všemi dárky, které dostala a bere je jeden za druhým a stále dokola. Bylo nám hezky a také přiznejme si to, jsme si užívali tu chvilku klidu v tomto čase. Najednou se na mě Vraťka otočí a zašeptá. „Kde má Kačenka tu velkou panenku?“ vytřeštěně na ni koukám a nechápu. A ona šeptem pokračuje „No chybí tady ta panenka, co jsme pro ni měli.” Kouknu pod stromek, ale tam mimo popadaného jehličí a jedné kouličky nic není. „Hele Luky a Vojtík tam nemá to druhé Lego, to všechno bylo v tom růžovém kufru.“ „V jakém růžovém kufru?“ opáčím. A to už začínám chápat. „No byl na skříni.“ Špitne Vraťka a začíná se smát. Já už se zajímavé situaci směju taky. Děti zaujaté dárky si nás ani nevšimnou. „Neboj to vyřeším“ s úsměvem sděluji rozesmáté Vraťce a v hlavě mě napadá plán. „To jsem na tebe zvědavá“ nepřestává se Vraťka smát. Plán je jednoduchý, vybíhám na horu do ložnice beru kufr z vrchu skříně a dárky skládám postupně na schody, tak jako by je po cestě od okna poztrácel Ježíšek. Jsem na sebe pyšný, jak jsem to vymyslel. Říkám si, teď už to bude hračka. Stačí poslat Vojtíka nahoru a hned jak narazí na dárky přijít s vysvětlením. Prostě těch par dárků vypadlo Ježíškovi na schodech po ceste ke stromečku- proto tam nebyly. Vracím se dolů do obýváku, kde už na mě Vraťka šibalsky pokukuje. Její výraz mi oznamuje - Tak co? Reaguji svým pohledem, vyjadřujícím naprostou kontrolu situace a jistotu, že jsem vše zvládl a vyřešil. Což vyloudí Vraťce úsměv na tváři a také výraz- Tak to jsem zvědavá. „Vojtíku to je super Lego co?“ začínám se svým plánem. „Jo je to super tati, koukej už mám tohle složený.“

A ukazuje mi svůj postup v návodu. Pokračuji v plánu „Víš jak máš to Lego v pokojíčku, ty piráty, ty by se určitě hodily k těmhle rytířům, nechceš je donést, že bysme to vyzkoušeli?” „Ne-e“ zazní z dětských úst a Vojta ani nezvedne oči od kostek. Vraťčin úsměv se protáhl. Nevzdávám to a spustím „Vojti dones aspoň tu krabici, ať se podíváme, jestli se to k sobě hodí?“ „Tatí“ koukne na mě Vojtík a zatváří se, jako by mu bylo 15 a ne 6 a já si s ním chtěl promluvit o intimním životě. Nepolevuji „Šup utíkej, dones to, uvidíš že to bude skvělý, budeme to moci stavět dohromady.“ Vojtík dál zatlačuje Lego do sebe. „Tak honem Vojti, mě to moc zajímá“ povedlo se. Vojtíšek odkládá Lego a vybíhá po schodech. Mnou i Vraťkou projela úleva. Vzápětí však nechápeme, že se neozvalo nic ve smyslu „Jé tady jsou dárky“ nebo třeba „Jé co to tady je.“ Vždyť jen ta zabalená panenka pro Kačenku, byla přes celý schod. Slyšíme jen dupot dětských kroků a v tom se Vojta objeví v obýváku, mým směrem hodí krabici od Lega „Tady to máš tati“ usedá k stavebnici a pokračuje ve tvoření hradu. Mých vytřeštěných očí, které nechápou, si všímá Vraťka a už se nesměje, ale řve smíchy, chechtá se, až se za břicho pořádá. A to doslova a já se bojím, abychom předčasně nerodili. Ale to už se směju taky té situaci, protože Vojtík musel při cestě pro krabici na schodech, přeskákat či minout minimálně 5 dárků a ne zrovna nepřehlédnutelných. Po asi 15 minutovém záchvatu smíchu, během kterého se nás Kačenka několikrát dotázala „Čemu še šmějetě?“ a tím spustila další salvu smíchu, pokračuji dal v plánu. Vojtíka, který si samozřejmě našeho smíchu téměř nevšiml, protože doskládával hrad, jsem vzal za ruku s tím, že dojdeme ještě pro samotnou stavebníci nahoru. Na schodech jsem zvolal „Vojto co to tady je ?“ on totiž ani na podruhé nevěnoval pozornost zabaleným dárkům pohozených po cestě, no jasně měl v hlavě jen jednu myšlenku- stavění Lega, prostě klasickej chlap. A ještě jsem radši rychle doplnil „To tu asi poztrácel Ježíšek, když nesl dárky ke stromečku.“ A tak nakonec Kačenka dostala tu velkou panenku, i když po pravdě jí to bylo skoro jedno, protože se stále mazlila a střídavě tančila se všemi dárky, postupně s jedním za druhým a pořád dokola. My jsme si utírali slzy od smíchu a Vojtík? Ten stavěl. A tak jsme opět mohli zavolat z okna „Děkujeme Ježíšku“ Znovu jsme prožili Vánoce plné radosti a nakonec i pohody, tak jako vždy a potvrdili si, že v životě se nemá nic vzdávat a že je krásný i když se sem tam něco nepovede a že je potřeba se na něho dívat z toho správného úhlu a pak si ho užijete naplno.


314 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

SLIBY CHYBY ?

Comments


ZE ŽIVOTA NÁBYTKÁŘE

bottom of page