Přiznám se, že dnešní blog jsem nevěděl co psát. Ne, že bych neměl téma, naopak mám jich tolik, která se mi honí hlavou, že jsem nevěděl, jaké vybrat. Nakonec pátek rozhodl o tom, čím začnu a postupně se třeba dostanu k něčemu dalšímu. Takže, co se stalo v pátek ? Jel jsem na montáž a vzal jsem si sebou na pomoc Adama – nejmladšího synátora. Jednak aby si něco vydělal, abychom se spolu užili (když je tu jen na prázdniny a pak se vrací zase na studium mimo republiku), ale taky pro to, aby tušil, co obnáší taková montáž. A i když asi žádné z našich ratolestí, nás nebude následovat v naší živnosti, leccos se jim z nich může pro život hodit.
Jako třeba, když jsem byl před časem s Vojtou (nejstarší syn) na montáži kuchyně, tak jsem mu vysvětlil zapojení odpadu a následně ho jej nechal i namontovat na dřez, netušil jsem, že se mu to bude tak brzy hodit. Vojta totiž taky studoval v zahraničí a bydlel tam s kamarády na bytě, no a jednoho dne se jim odpad ucpal. Frantíci – jeho spolubydlící, ani netušili, že ke dřezu je připojen nějaký odpad, natož že jeho součástí je jakýsi sifon, který se časem může ucpat. Takže Vojta, díky zkušenosti kterou měl z montáže, vše rozebral, vyčistil a byl za hrdinu.
A taky mě baví moje kluky na montáži trošku potrápit. Oba jsou sportovci a chodí, jak oni říkají, do gymu a tam si nakládají kila na bicepsy, tricepsy či kvadricepsy, že bych to ani nezvedl, ale když pak mají vzít se mnou skříň a vynést ji do patra, tak to pěkně funí. A tam koukaj, že mít svaly je jedna věc, ale vědět jak co vzít, udržet balanc a správně to držet je věc druhá.
Montáž proběhla dobře a vcelku rychle, podobně jako vyřazení Lukáše Krpálka v druhém kole olympijského turnaje v judu, které jsme si samozřejmě během montáže nenechali ujít a sledovali jsme ho s Adamem na mobilu a bylo nám ho moc líto, a tak jsme jeli kolem druhé domů. Adam tomu nemohl stále uvěřit, protože ví, že většina montáží probíhá do osmi do večera, nebo ještě dýl. A tak na cestě zpátky spokojeně klimbal a já měl naladěný Radiožurnál sport a poslouchal olympijské zpravodajství. Sakra, družstvo kordistů má Italy to bude těžký, jak já bych jim přál úspěch a vůbec celé české výpravě obzvlášť po vyřazení našich dvou želízek Prskavce a Krpálka. Naši kordisté prohrávají 6:10 a nic nenasvědčuje tomu, že by měli italské favority zaskočit. Pak ale nastupuje Jiří Beran 42letý šermíř, který se přijel na OH rozloučit se svou kariérou. Fandím mu a on snižuje a rázem je to o 2 body. To už probouzí i Adama a na dálnici před Prahou zní z našeho auta: "píchni ho, píchni ho! " Po chvilce naše skandování oslabí, protože Italové již vedou o 6 bodů, ale Jurka – další z našich kordistů se nevzdává a postupně snižuje a nakonec čtyřmi zásahy za sebou vyrovnává. To už zase řveme, skandujeme a hecujeme naše kordisty alespoň na dálku z auta. Před posledním tříminutovým soubojem prohráváme o 1 bod. Nastupuje Jurka a my mu ,po tom co předvedl před chvílí, věříme. A Jurka to zvládá a neskutečným finišem dostává naše družstvo do semifinále. S Adamem si plácáme a prožíváme obrovskou radost spolu se sportovci a těšíme se na souboj s Japonci. Ten přichází a my jsme stále v autě a tak díky Radiožurnálu opět prožíváme neskutečné chvíle. Řveme, fandíme co to dá. Když 40 vteřin před koncem opět Jurka otáčí skóre a vedeme o bod nad posledními olympijskými vítězi hulákáme. „To není možný, to je neuvěřitelný!“ Nakonec však zkušený Japonec otáčí souboj ve svůj prospěch a dovádí své družstvo do finále. Naši budou bojovat o bronz proti domácím Francouzům-jedněm z největších favoritů turnaje. To už jsme doma a fandíme všichni, s tátou a zbytkem rodiny si sdělujeme dojmy alespoň po telefonu. Přestože Vraťka není velký sportovní fanoušek, je stržena tímto okamžikem a u televize fandí se mnou. I když to drama úplně nedává a čas od času odchází do kuchyně s dodatkem „Já se na to nemůžu dívat“ Ale nakonec zůstává a spolu se mnou se raduje z každého zásahu našich borců. A věřte, že i mě překvapilo, že v jednu chvíli Vraťka křičí, pro ní velmi neobvyklý pokřik, který od ní tak často neslyším „Píchej, píchej!“ A tak se přidávám i já a společně nabádáme naše kordisty k co největšímu píchání do soupeřů. Postupně nás společně dojímá nejen komentář otce našeho nejstaršího olympionika na těchto hrách Jiřího Berana, ale také to, že jeho syn se loučí s tímto sportem na olympiádě a to vítězstvím 2:1 v jednom z devíti soubojů tohoto zápasu, ale především týmovost našeho družstva, když ve vypjatém duelu o bronz posílá do boje náhradníka Čupra, aby se i on zúčastnil OH a on nezklame. A já křičím „Supr Čupr !“ To už přichází poslední souboj a Francouzi vedou o 4 body a málokdo věří, že by si vítězství nechali ujít. Ale já mám v paměti co Jurka, dokázal proti Italům a Japoncům v posledním kole a věřím. A ke mně se přidává Jiří Beran starší „Oni si myslí že už to mají v kabeli ti Francouzi, ale to nevědí co dovede Kuba Jurka“ A pak už jen série „TY BRĎO“ a naši poráží domácí Francii a získávají naši první medaili na těchto olympijských hrách. A mě tečou slzy a jsem šťastný. Z mnoha důvodů, dojali mě jak už jsem psal příběhy spojené s tímto vítězstvím. Ale nejen to, mám radost že byť jsem nebyl přímo na tomto zápasu, byl jsem a budu u toho nepřímo, tím myšleno na olympiádě a stejně jako Jiří Beran se svým otcem a svými nejbližšími. Minulý týden jsem si totiž splnil další ze svých nesnů a užil si 2 dny na olympijském turnaji v basketbalu, sportu který naší rodinu provází po dlouhé roky.
Kdo by si to kdy pomyslel, když jsem v roce 1988 když mi bylo 14, vstával brzo ráno a před odchodem do školy sledoval, jak na olympiádě v Soulu Josef Pribilinec či Miloš Mečíř, získávají zlaté medaile. V té době myšlenka , že bych někdy mohl fandit na olympiádě, byla z říše snů, co snů… bylo to jak z jiné dimenze, jako kdybych dneska myslel na cestu do vesmíru. A mě se ten nesen splnil a nejen v podobě návštěvy olympiády, ale také jsme viděli ty nejlepší basketbalisty světa, o kterých jsem vyprávěl svým svěřencům když jsme vedl tým Baskeťáků a jejichž plakáty jim visely na zdi a ještě k tomu jsem to mohl sdílet společně s rodinou a kamarády přímo na místě.
No a příští týden nás čekají 3 dny v Paříži a já se těším nejen na zážitky, ale taky na čas, který společně strávíme při neopakovatelných okamžicích v tomto krásném městě.
A věřím že třeba uvidím letět český oštěp hodně daleko. Protože být u toho, navštívit ta místa prostě to zažít a sdílet to se svými blízkými to dává další kus zážitku, který se pak stává nezapomenutelným. A hlavně mám obrovskou radost, že můžeme. Že si můžu plnit věci, o kterých se mi v roce 1988 ani nesnilo. Ať už to jsou naše cesty po světě, neskutečné události, které jsme měli možnost zažít, setkání s úžasnými lidmi, ale třeba i to že jsme mohli vybudovat náš Ná-byteček a žít život podle sebe, ale nejvíc se mi ani nesnilo, že budu mít tak úžasnou ženu a rodinu, což je pro mě ta největší radost a štěstí a když s ní ještě můžu prožívat svoje sny i nesny a to i aktivně, co víc si přát. A tak podobně jak to přeju sportovcům na olympiádě, tak i nám všem přeji, plňme si své sny i nesny, je to úžasné a jsem vděčný, že mně se to daří a tak to přeji i Vám všem ostatním, ať už jsou vaše sny jakékoliv.
A protože je léto a minule jsem to slíbil, tak tady jedna letní povídka.
ZTROSKOTANCI - povídka
Když jsem byl malý kluk, bydleli jsme v paneláku v Jaroměři. Ale léto jsme vždy trávili na zahradě, kterou naši pořídili kousek od řeky Úpy. Společně s bratranci a kamarády jsme si tu hospodařili přes celé prázdniny, když naši rodičové chodili do práce. O dobrodružství tu nebylo nouze. Jedním z našich největších zážitků bylo sjíždění řeky na duších z pneumatik. Byly to nezapomenutelné chvíle plné neskutečných, dnes by se dalo říct až adrenalinových, zážitků. Léto co léto jsme na Úpě vylepšovali naše gumy a užívali si stále jízdu za jízdou po řece. Jenže jak šel čas, přicházeli jiné zájmy, postupně jsme prázdniny trávili jinak a jinde, ale vzpomínky zůstaly a byly stále jedněmi z nejlepších, které jsem na horké letní dny měl. A tak nebylo divu, že v létě po tom, co jsem si vzal na jaře za ženu svoji úžasnou Vraťku, jsem ji chtěl vzít, pro mě, na to nejúžasnější místo na světě a to na řeku Úpu. No a jak nejlíp svoji milované ukázat místo mého mládí, které stále ve vzpomínkách patřilo mezi ty nejhezčí, než na gumě přesně tak, jak jsme s klukama jezdili. Vždyť nic úžasnějšího nemůže být. Plně natěšený a chtiví se podělit o ty nejúžasnější zážitky s tím nejúžasnějším člověkem svého života, jsem se svojí ženou sedl na kolo a už jsme frčeli na zahradu. V kůlně jsme vykulili duše z náklaďáku, dofoukli a už jsme je valili směrem k řece. Vraťka opojená naši láskou – měli jsme 3 měsíce po svatbě, hltala každé mé slovo a koulela duši se stejným nadšením za mnou. Když jsme dorazili k řece, pasoval jsem se do role mazáka odkojeného řekou a svoji milou jsem zasvěcoval do tajů plavby v automobilové duši. Při vysvětlování jak má v kruhu sedět, aby se neodřela a jak má kormidlovat, jsem si uvědomil jak krásnou ženu mám. Né že bych to nevěděl, ale v nadšení a chuti dnešního dne, kdy jsem ji chtěl přivodit dokonalý zážitek, jsem až teď měl chvilku se na ni zadívat. A mohl jsem na ní oči nechat, její nádherné ženské tvary podtrhovaly krásné bílé plavky s černým lemem, které ji přesně seděly a schovávaly jen to, co mělo být ukryté. Což působilo neskutečně sexy a já se nemohl vynadívat. Usmála se na mě „Na co koukáš, nepojedem už ?“ „Jasně“ polkl jsem a skočil do kruhu. Hlavou se mi honilo, jak úžasnou mám holku. Ale teď hurá za dobrodružstvím. Po cestě jsem Vraťce popisoval řeku, tak jak jsme si jednotlivá místa s klukama za dob našeho mládí pojmenovávali. „Tohle je přístav u Shnilejch jablek, tady se nastupuje když je málo vody“ „A proč u Shnilejch jablek?“ „No jednou jsme sem došli a byla tady u břehu kupa shnilejch jablek tak proto.“ A po chvilce hlásím „Tady je to u Zlatýho hovna, a to proto že bratránek tady…“ „Dobrý, chápu, domyslela jsem si to.“ „Ale von ho fakt měl úplně zlatý, měl totiž průj…“ „Hele dobrý Luky opravdu nepotřebuju všechny podrobnosti.“ To už jsme se blížili ke splavu. „Sjedem si ho a dole zastavíme a půjdem na něj, něco ti ukážu.“ „Jo a bacha né nadarmo mu říkáme Odřená prdel, tak se trošku pošoupni nahoru“ Splav jsme bravurně sjeli, duše jsme hodili na břeh a šli jsme se po něm projít. „Tak co mi ukážeš“ šibalsky na mě Vraťka mrkla, přitulila se a pohladila mě po plavkách. Já v zápalu nadšení a vzpomínek na naše klučičí hry, nezachytil její pohled, vybízející úplně k něčemu jinému, a začal jsem ji vysvětlovat jednu z našich zábavných her na řece. Ani jsem si nevšiml, jak zvedla oči, pousmála se a odfoukla svoje krásné kadeře z očí. Byl jsem zabrán do vysvětlování té skvělé hry. „Hele stoupneš si proti proudu, dáš ukazovák do vody a vyhýbáš se připlouvajícím listům“ Vraťka se rozesmála. „Je to sranda viď, já věděl že se ti to bude líbit“ Vraťka se znovu pousmála, zakroutila hlavou a strčila ukazovák do proudu. A tak jsme se vyhýbali listům s mojí milovanou a já byl šťastný, že se mnou může zažívat to nejvíc co je. Po chvíli jsme naskočili opět do duší a minuli jsme Teplou vodu, opět naše pojmenování a oprávněné, čas od času sem totiž z podniku Mileta vypouštěli teplou vodu a to v ledové řece bylo moc příjemné. Chvilku jsme taky seskočili z pneumatik a zaplavali si, až jsme postupně přes Krvavý koleno, Gumovou štiku, Zlatý písky a Velkou vlnu dorazili do cíle. „Tak co, že je to super“ vyhrkl jsem plný nadšení na Vraťku. „Jo je to bezva, a tady už je konec? “ zeptala se čistě řečnicky. Ale já v tom slyšel, v mém nadšení, lítost, že už končíme. A tak mě napadlo „No hele, dá se jet dál, vlastně až do Josefova, co bydlíme a táta by nás pak hodil zpátky“ to je nápad, sice jsem tam nikdy na gumě nejel, protože by to pak pro nás s klukama byl hrozně daleký návrat, ale takhle to bude bomba. „No tak jak chceš“ usmála se Vraťka „Tak jó, jedem!“ a roztlačil jsem ji do proudu směrem k Josefovu. Čekal nás soutok s Labem a následně s Metují, kde vystoupíme. Řeku jsem tu úplně neznal, ale bylo to v pohodě. I když postupně přicházely drobné zádrhely. Prvním byl soutok Labe, po kterém se řeka změnila na „olej“ žádné splavy ani peřejky a tak bylo potřeba pádlovat rukama, abychom se někam hnuli. Po meandru za mostem byly břehy zarostlé keři, ze kterých vylétala hejna komárů, kteří tu moc jiných cílů neměli a tak nám naši cestu začali řádně zpříjemňovat. Když se k tomu přidal západ slunce a s ním citelné ochlazení vycházející i z doby, kterou jsme trávili namočení v řece, ozvala se věta. „Jak je to ještě daleko“ Jako jak, daleko, ono se jí to nelíbí, vždyť je to super, dobrodružný, neprobádaný, je pravda, že to neteče, je trošku chladnějš a ty svině štípou, ale jedem na gumách až domů, to je přece bomba, ne? Nebo ne? Kouknul jsem na Vraťku, seděla zapadlá v gumě, její krásné kudrnaté vlasy byly splihlé od vody a na její tváři byly namodralé rty v drobném úsměvu. „Hele za chvilku tam budem miláčku“ hlesl jsem. To už jsme projížděli okrajem Josefova, zarostlé břehy vystřídaly strmé cihlové zdi a řeka byla o poznání kalnější a vzduchem se linul její zápach, který jsem z Úpy neznal. No nic za chvilku jsme u mostu, hned za soutokem s Metují, tam vylezem a za 5 minut jsme doma. Takže celkově to byl přeci super den. Z mého přemýšlení o dojmu z celého dne, mě vyrušil hlasitý hukot vody. Co to je…to je hukot jak od vodopádu, panebože co tam je. Hladina byla ještě více klidná, což odpovídalo jezu. Jezdil jsem okolo po silnici, ale nikdy jsem si nevšiml, že by tu něco bylo. Snažil jsem se nenápadně vyzvednout z pneumatiky a zahlédnout, co je před námi. Nic jsem neviděl, jen na břehu bagr, kupy hlíny, kamení a obrovských trubek. Bože no jo něco se tam vlastně staví, ale co? Dá se to projet? „Luky co to hučí“ obrátila se na mě Vraťka. „No hele nevím, vono se tam asi něco staví, což jsem nevěděl tak bude lepší asi vystoupit.“ „To jako fakt“ ozvalo se již z modrých rtů. „Jako tady? Jako kde myslíš že vylezem, když na jedný straně je zeď a na druhý zeď.“ Na její tváři už jsem úsměv hledal marně. „Já mám strach a je mi zima, já myslela že to tu znáš.“ To já si myslel taky, ale ter hukot je fakt pořádnej. Podíval jsem se na nás, 2 zoufalci promrzlí, poštípaní v plavečkách na nafouknutých duších z tatrovky, blížící se k vodní elektrárně, nebo co to tam vyrůstá. Teď nebo nikdy, na pravém břehu byla na chvíli přerušená zeď bujnou vegetací. „Tady, tady vystoupíme“ „To jako vážně do těch keřů a kopřiv?“ „Nemáme jinou šanci, neboj to dáme“ Mířili jsme ke břehu. Byť se zdálo, že není žádný proud, voda nás brala a my se zachytli o větve černého bezu. Břeh byl příkrý a bahnitý. „Drž se miláčku, já vylezu a pak ti pomůžu na břeh“ „Dobře; ale dělej já se tu neudržím“ Seskočil jsem do kalné smradlavé vody mezi větve plné slizkých něčistot, zachycených v jejich listech. Za jednu jsem se přitáhl čímž jsem na sebe shodil smradlavé rozkládající se něco, co mi steklo po ruce. Zapřel jsem se nohami do břehu ve snaze se na něj vyhoupnout. Nohy se ale okamžitě zaryly do bahna a nemohl jsem je vytáhnout. Bahno mě svíralo a nechtělo pustit. „Luky já už se neudržím“ Pustil jsem se větve a oběma rukama jsem se začal prohrabávat bahnem abych se dostal na břeh a zároveň uvolnil nohy z jeho sevření. Připadal jsem si jako divoké prase, co se rochní v bahně. A taky jsem tak vypadlal. Nohy sem vyprostil a po čtyřech jsem se škrábal na břeh, kde už ležela guma, kterou jsem tam odhodil. Poslední posun a budu na pevnějším břehu. Posunuju ruku a ta zajíždí až po rameno do bahna. Při snaze ji vytáhnout cítím jak ji bahno svírá, ale zaberu a je venku. Při pohybu ruky ven, mám pocit, jako kdyby mi někdo stahoval natěsno nasazenou gumovou rukavici. Ten pocit, že se mi něco stahuje z prstů byl reálný. Nebyla to rukavice, kde bych ji taky vzal, ale bahno stáhlo můj 3 měsíce starý důkaz naší lásky – snubní prstýnek. Několikrát jsem ještě zoufale promačkal bahno v tom místě, ale neměl jsem šanci. Prstýnek skončil na dně Labe. „Vydrž už ti jdu pomoct“ sápal jsem se pro Vraťku a sledoval, jak se její krásné bílé plavky, pod mýma rukama, mění v zapatlané bahnivé hadry. K tomu jsme obdrželi ještě pár šrámů od větví, štípanců od hovad a komárů, ale byli jsme na břehu, kde nám naše nohy drápaly polámané suché větve a kamení. Vydechli jsme a pohlédli před sebe. To ne. Byli jsme sice na břehu, ale před námi byl pás kopřiv, sahající do výšky našich hlav a za ním plot. Z Vraťčiny tváře toho moc vyčíst nešlo, po bradě ji stékalo bahno, nad okem měla krvavý šrám od větve a její krásné vlasy, byly plné slizkých trav a řas, ale jedno z její tváře vyčíst šlo, to že z našeho výletu není šťastná, tak jak jsem si představoval. A to ještě nevěděla o prstýnku. Teď byly ale na řadě kopřivy. Vzal jsem pneumatiku a převaloval ji tím pásem kopřiv, až k plotu, čímž jsem vytvořil jakous takous cestu. Po pár požaháních, jsme stáli u plotu, za kterým byly jakési budovy skladů. Přelézání drátěného plotu s ostnatým drátem holýma nohama je žůžo. Naštěstí tu byly keře černého bezu, díky čemuž jsme poškozený ostnatý drát zdolali. No a teď se dostat z areálu ven a je to za námi. „Lukáši !“ uslyšel jsem výkřik mojí ženy. Panebože, proběhlo mi hlavou, když jsem zvednul oči. Hnali se k nám 2 statní němečtí ovčáci. Vyceněné zuby jsem vyděl i na tu dálku a v tu samou chvíli uslyšel i jejich agresivní štěkot. No co teď, hledal jsem pohledem gumy, které jsem přehodil přes plot, obě se ale odkutálely kus od nás a psi se blížili. Vraťka se mi schoulila do náručí. Odsunul jsem ji za sebe a šel jsem proti psům, rozhodnut je zklidnit. Při prvním nerozvážném kroku, jsem šlápl na ostrý kamínek, což mělo za následek, že se celé mé tělo zkroutilo, ale pokračoval jsem dál. Roztáhl jsem mírně ruce a dlaně otevřel směrem k šelmám řítícím se na mě. Psi se po chvilce zastavili, zkontrolovali mě pohledem, otočili se a běželi zpět. Na milisekundu ve mně proběhlo hrdinské uspokojení z jejich zahnání, ale to už jsem viděl obrovskou postavu zarostlého muže vycházející z poza rohu skladu. Muž měl mezi vousy podlouhlou píšťalku, kterou jsme my neslyšeli, ale psi na ní reagovali okamžitě. Rázným krokem se k nám blížil, připraven nám vynadat. Když ale přišel blíž a viděl ty špinavé nešťastné a zmrzlé ztroskotance nezmohl se než na: „Východ je támhle“ „Děkujeme“ odvětili jsme a štěrkovou cestou jsme bosí našlapovali k východu a co chvíli se naše těla kroutila pod vlivem ostrých kamínků. Pak už nás čekala jen cesta přes město – připadalo mi to jako ulička hanby. Všichni na nás koukali, co to jako má znamenat, kde jsme se takoví špinaví zoufalci vzali na náměstí v Josefově. Ale mně už to bylo jedno, obzvlášť po tom, co jsem Vraťce oznámil ztrátu prstenu. „To nemyslíš vážně, no tak to je výborný“ pronesla smutně. Mně z toho taky nebylo veselo. Večer jsem se snažil přitulit a vše vysvětlit, ale po tom co se Vraťka otočila zády, pochopil jsem, že mlčeti zlato a hlavou mi proběhly okamžiky na splavu. Jak by to asi všechno dopadlo, kdybych nebyl zaslepen svými radostmi, které jsem s ní chtěl sdílet v domnění, že co miluji já, musí zákonitě milovat i ona a lépe rozpoznával její signály. Ale tak já to prostě někdy mám a nebylo to naposledy, co jsem něco „přehlédl“ a myslel si, že tohle musí milovat každý, když to miluju já. Ale vždy to nakonec dobře dopadlo a ukázalo se, že prsten lásku nedělá, protože přestože ten můj je na dně Labe, tak my s Vraťkou máme za sebou už krásných 28 let, co jsme spolu.
Comments