VŽDY JE PROČ SE USMÁT
Je toho moc. Nestíhám. Vím, času máme tolik, kolik si ho uděláme, ale jsem v tom částečně nevinně. Neberu si tolik práce, abych ji nestíhal, ale naopak tak abych ideálně naplnil kapacitu, jenže - do toho se přidá že vzhledem k situaci na trhu, se na spoustu věcí čeká nebo vůbec nejsou, o ceně ani nemluvím. Věčné shánění a přeceňování žere čas víc, než se zdá. To že je nedostatek lidí, kteří chtějí pracovat a zároveň je to baví, je už taky delší dobu standard. K tomu si přidejme moje subdodavatele, kteří řeší to samé, a tak mi od nich chodí komponenty se zpožděním ale nemůžu se ani zlobit, jsem rád, že vůbec něco dodají. A nekončíme, jak se říká, když se to …. tak se to …. na jednu hromadu, a tak se přidal u mých spolupracovníků z Nábytečku tu jeden úraz na fréze, tu těžký zápal plic, zánět lokte, a nakonec i dlouhodobá půlroční léčba. A pokračujeme, je tu dovolená jedna, druhá no, a i zákazníci s tím umí zamíchat. Přesouvání termínů o měsíc, ale i o rok, vám to mi věřte, pěkně zamíchá vaše plány. No nic, pak v tom lítáte, chcete se všem zavděčit i když jste na začátku upozorňovali, že toho máte moc…postupně se na to zapomíná. Ale musím říct, že jsem moc rád za naše zákazníky a moc jim děkuji za jejich trpělivost a věřte, že se snažíme, co to jde, ale někdy se to prostě vyvine jinak, než si plánujete.
A tak, když je toho nejvíc a máte plný kalendář a nevíte kudy kam, karma, osud, energie, prostě něco vám dá signál. Tenhle signál byl tvrdý direkt, ale přišel asi kdy měl. V pondělí jsem se totiž dozvěděl, že ve středu má pohřeb můj známý - kamarád Pepa. Byl už dlouho nemocný a smrt byla pro něho vysvobozením. A najednou to jde a ve středu, která byla naprosto plná (tak jako celý týden), si okamžitě uděláte prostor, protože přeci nedám přednost práci před rozloučením s člověkem a ještě takovým, jakým byl Pepa. Byl to super chlap a byla s ním sranda, a tak i když smutním, zároveň se usmívám, když si vzpomenu na jeho bejkárny. Pohřeb se povedl – vím, zní to divně, ale měl jsem z toho ten pocit, přišlo spousta lidí, rozloučení bylo na dvorku Pepova domku, hrála mu hudba, kterou měl rád, a tak jsem zavzpomínal na chvíle, když jsme sjížděli řeky, když jsme ladili podomácku dělanou motokáru, nebo spolu vymýšleli krb. Také zazněla slova, která připomněla tohohle poctivého, srdečného a veselého chlapíka, takového, jaký byl a já si znovu uvědomil to, co vím že humor, poctivost, láska, prostě ty obyčejné věci jsou ty nejdůležitější a jsem moc rád, že je mám kolem sebe a že je chci udržovat a šířit dál. A stále mi v uších zní některé z vět, které na pohřbu zazněly: „Když pro někoho něco dělal, dělal to, jako by to dělal pro sebe“ nebo „Přestože ho potkalo spousta životních ran, nikdy neztrácel humor a šířil ho dál“ a na závěr „Teď by nám řekl, neseďte tady a netruchlete a běžte raději něco dělat“ a tak to bylo, to byl Pepa. A teď je pryč a já si vzpomněl i na další, kteří nás opustili. A mám je všechny spojené se super chvílemi, které jsem s nimi zažil a do poslední chvíle jsme brali život s humorem. A to někdy až na hraně, třeba když jsem před rokem volal Jardovi do nemocnice, kde ležel s těžkým Covidem a větu jsem začal tím: „Hele dědku, radši ti volám, než natáhneš brka“ a on na to: „Ty bejku, se nemůžu smát, jak mě to bolí“ – z nemocnice se vrátil domů a vše vypadalo super, měl se zastavit, že by mi pomohl s jednou zakázkou a nezastavil. Po týdnu volala jeho žena, že zemřel na infarkt. A tak ten můj telefonát byl opravdu poslední a jsem za něj rád, protože jsme se zase nasmáli a já tak na něho a i na ostatní vzpomínám s úsměvem.
A tak na závěr chci napsat, že i když někdy melete z posledního, nebo se vám zdá, že je vše špatně, vždy je proč se zasmát a žít život s úsměvem, takový, jaký je a být šťastný za chvíle s těmi, které máte vedle sebe.
Přeji vám, ať máte taky úsměv na rtech a ty obyčejné věci, které jsou nejdůležitější.
Já jsem se usmál a dojal najednou přímo na pohřbu když Pepovi spolupracovníci zedníci přinesli tenhle dárek.
