top of page

JAK TO BYLO DÁL + povídka


Tak zase po čase pokračuji a navazuji na příspěvky…Jak to vše začalo, A jak to pokračovalo, kde shrnuji co mě vedlo k cestě Nábytkáře.

Po maturitě jsem na doporučení některých pedagogů, zvažoval pokračování ve studiu na výšce v Brně, ale byl rok 1993 a většina z nás měla v hlavě touhu podnikat a to neminulo ani mě. Podporován mým otcem, jsem se začal zajímat o opuštěnou vojenskou truhlárnu v kasárnách v Jaroměři. Jenže vojáci byli stále ještě v normalizační době socialismu, přestože již 4 roky bylo po revoluci. No prostě kluci zelený nevěděli, jestli to můžou prodat či pronajmout a tak jsem to po několika jednáních vzdal. Přemýšlel jsem co dál a můj první nezdar mě od podnikatelské zapálenosti lehce zchladil. V hlavě se mi začalo honit, jestli nebyla škoda, že jsem nepokračoval ve studiu a neprodloužil si mladí. A tak mě tyto myšlenky dovedly k nápadu vybrat si povolání, kde budu mít prázdniny – mistr odborného výcviku na učilišti. A práci jsem dostal. Ale ne jako mistr, ale jako učitel ve škole. Byl jsem v šoku. S podmínkou, že si dodělám pedagogické minimum, jsem se stal učitelem truhlářů a tesařů. Dodnes nezapomenu na mojí první hodinu, když mě zástupce ředitele řekl, jen kde učím a odešel. S obavami jsem otevřel, já 18 letý vyjukaný chlapec, dveře 3.D, kde na lavicích seděla parta třeťáků tesařů-postrachů školy. Drsné tváře, mnohdy zarostlé plnovousem nebo minimálně strništěm, ostře korespondovaly s mou chlapeckou tvářičkou holou jako dětská prdelka. I v oblečení jsem nezapadal, kluci na sobě po většinou měli, pro tu dobu typické, džísky plné nášivek s názvy rockových či spíše metalových kapel a já přišel v košili, jak se na učitele patří. Přesto na mě jeden z kluků vybafl. „Ty seš novej spolužák?“ Chvilku trvalo, než pochopili, že novej sice jsem, ale ne spolužák, ale učitel. A tak první hodina proběhla v duchu povídání s klukama jakou poslouchají muziku a co je baví. A přestože pro většinu z pedagogů to byli jedni z nejhorších žáků, tak my jsme si sedli a pro mě to byla třída, která pracovala dobře. Je fakt, že k tomu mohlo přispět i to, že párkrát mě kluci poprosili, že píšou z matiky a tak jsem je část hodiny nechal připravit na jejich písemku a oni zase příště o to víc pracovali v mojí hodině. Taky jsme spolu probírali tehdy začínající karetní hry Doomtrooper či Magic the gathering. I mezi pedagogický sbor jsem zapadl a to z části také díky kartám, ale naprosto odlišným. Když se postarší zástupce ředitele dozvěděl, že umím mariáš, zaplesal a povinně jsem ve čtvrtek seděl v klubovně. Nejdříve jsem se úplně neuvedl, z nervozity jsem špatně rozdal a stálo mě to 2 koruny každému. Až pak jsem se rozehrál a když jsem v jedné hře nebojácně flekoval až na tuti a dotáhl partii do vítězného konce, kde jsem já a můj spoluhráč (zástupce ředitele) vyhráli něco přes 5 korun, byl jsem tak nějak neoficiálně přijat. Ve škole mě to bavilo, zúročil jsem mojí upovídanost, ale trošku mě ubíjela stereotypnost. A tak jsem na jedné pedagogické radě, kdy se znovu omýlalo jak žáci kouří a nic nedělají, přišel s návrhem mimoškolních činností. A tak jsem založil kroužek výpočetní techniky a intarzií. Účast byla hojná o to více mě mrzelo, když cca po půl roce, byly kroužky zrušeny pravděpodobně na popud uklízeček, že jsme se jim odpoledne trousili po setřených schodech. Další ranou pro mě byla věta paní na školském úřadě, poté co jsem tam přijel se změnou školních osnov odborných předmětů. „ Proč to prosím vás chcete měnit když to tady takhle 30 let funguje?” Nedalo mi to a odvětil jsem „No právě proto“ Dokonce jsem si později dovolil, nepřipojit se ke stávce učitelů, no přišlo mi že když mám úvazek 21 hodin týdně a k tomu ještě všechny prázdniny, je chtít víc peněz trošku nepatřičné, spíše jsem mluvil o větší efektivitě a protože jsem také nenastoupil na pedagogické minimum, má hvězdná kariéra učitele se chýlila k závěru. Ale v té době jsme se také dali dohromady s Vraťkou a začali jsme spolu bydlet. A do těch krásných chvil mi přišel povolávací rozkaz. Na vojnu se mi nechtělo, protože jsem nechtěl Vraťku nechat samotnou u nás doma, ale co jsem mohl dělat. Jaké bylo mé překvapení, když mi ředitel zařídil civilní službu a tak jsem zůstal na škole a tím i s mojí milovanou ženou. Stihli jsme se totiž vzít a přestože jsme smrděli korunou, byli jsme šťastní. Mě víc než nábytkářina zajímaly počítače a počítačové hry a z toho vyplývající další aktivity. Po civilce jsem se rozhodl ve školství dál nepokračovat a zkusit něco jiného. Ale to zas někdy příště. A protože jsem slíbil povídku, tak k dnešním horkým dnům a vlastně i k tématu se hodí ta o naší svatební cestě.


SVATEBNÍ CESTA - povídka

Pojedeme k moři ! Poprvé! Já teda u moře už byl – v Rumunsku s rodiči když mi bylo nějakých 13 ale moje žena ještě nikdy, když nepočítám naší předsvatební cestu stopem do Švédska, kde jsme se u moře jen zastavili. To bude ta pravá svatební cesta - k moři na Mallorku s cestovkou, do jednoho z těch krásných obřích hotelů u pláží. Byl rok 1996 my měli chvilku po svatbě a tehdy nám tento plán přišel jako sen. Ale bylo to poprvé a naposledy, co jsme někam odjeli s cestovkou. No odjeli a poprvé a naposled – jak se to vezme.

Žili jsme spolu v podkroví u rodičů a naší největší činností bylo sledování Riskuj! v televizi a první velká společná událost po svatbě se blížila. Naši vysněnou svatební cestu jsme objednali a i zaplatili dopředu, již někdy v únoru u cestovní kanceláře Travela. A těšili jsme se. Takže 3 dny před odletem to v našem obýváčku vypadalo následovně. Vraťka došívala své již třetí šaty k moři, já testoval těsnost potápěcích brýlí a všude byly připraveny kupičky oblečení a výbavy k moři. V tom zazvonil telefon. „Dobrý den, tady telegrafická služba Pardubice, mám pro vás smutnou zprávu ohledně vaší dovolené“ v hlavě mi proběhlo, aha to vypadá na odsunutí odletu. A tak jsem ještě plný optimismu odvětil „V pohodě povídejte“ a paní spustila „Z důvodu úpadku cestovní kanceláře Travela, společnost ruší všechny své lety …..“ Šok, slzy, zhroutil se nám sen. Po vzájemném objetí a utěšování, došlo na sledování zpravodajství, dále pak k hromadnému trestnímu oznámení, ale nic nepomohlo, peníze pryč a naše svatební cesta v nedohlednu.

Ale náš sen nás neopustil a tak jsme si za rok půjčili od bráchy a koupili zájezd opět na Mallorku tentokráte s Fischerem. Týden před odletem zvoní telefon. Po zvednutí sluchátka se ozvalo „Dobrý den, tady cestovní kancelář Fischer, máme pro vás nepříjemnou zprávu.“ Polilo nás horko, to snad není možné proč my. Ale paní pokračovala dál a s omluvou nám sdělila, že náš levný hotel uprostřed města není volný a že jsou nuceni nás umístit do jiného, nicméně o kategorii výše a přímo u moře. Oddechli jsme si a mohlo se letět. Hotel byl krásný a tak jsme si užívali moře, sluníčka, bazénu, ale i vynikajícího jídla, které nám bylo podáváno formou bufetu.


Možná jsem to s tím jídlem přehnal, možná změna klimatu…no prostě asi v půlce dovolené, jsem dostal průjem. Po prvním dnu jsem doufal, že to přejde. Vraťka šla k moři sama a já ji ujišťoval, že vše bude v pohodě. Nebylo a tak jsem ležel na pokoji a chladil se klimatizací, zatímco si Vraťka užívala sluníčka. Večer mi říká „Nechceš si zajít k doktorovi ?“ A já jsem ji hrdinsky přesvědčoval, že to bude dobré a že přeci já na obyčejný průjem nepotřebuji lékaře. Další den jsme měli půjčené auto. Ráno se mě moje milá ptá “Zvládneš to Luky“ „ Jasně že jo“ suverénně odpovídám a vyrážíme. Cca po půl kilometru zastavuji a utíkám za velký balvan. Litá ze mě už jen voda, ostatně jako už den předtím. Nasedám a ujišťuji Vraťku, že už to bude dobré, ujíždíme sotva 200 metrů a já musím znovu a znovu a znovu a znovu…Otáčíme se a vracíme se na hotel. Z našeho celodenního výletu nic není. Už mě to nebaví, v břiše mám křeče a záchod se stal místem, kde trávím většinu času. V noci mě to zase rozespalého nutí jít zasednout. Už nemůžu, unaven dosedám na mísu, ale nějak to nezvládám zkoordinovat. Žuchnu na prkýnko až se celá mísa nahne. V tom za sebou slyším syčení a najednou pink a z hadičky, která přivádí vodu, tryská voda přímo mně na záda. Bože, voda stříká přes celou koupelnu. Ve zmatku sahám po ručníku. V tom z postele slyším Vraťku „Proč se prosím tě ve 2 v noci sprchuješ?“ „Já se nesprchuju, pojď sem rychle.“ To už zacpávám díru froté ručníkem, který v tu ránu ztěžkne a za chvilku z něho proudem teče voda. „Co to tu vyvádíš?“ užasle se mě moje novomanželka zeptá. To už se z koupelny stává hotelový bazének. Vraťka mi podává další ručníky a snažíme se zmírnit potopu. Takhle to nepůjde. Říkám Vraťce „Seběhni dolů na recepci, ať zavřou vodu“ Vraťka vykulí oči a zahuláká na mě „A jak jim to mám asi říct, když neumím německy?“ „Nevím, já taky ne, tak jim řekni vasrhavárie na cimra a číslo jim napiš“ Vraťka vybíhá z pokoje a ještě než stačí zaklapnout dveře křičím na ní. „Vrať se !“ držím ručníky na proudu vody úplně nahý a tak mě obléká alespoň trenky, aby přitom všem recepční, ještě neměla mravní újmu. Vraťka to zvládla, recepční někde na chodbě zavírá přívod vody a já mohu opustit náš provizorní bazének.

Ráno jdu k doktorovi. Obdržím jakési pilule a papír pro hotel. Papírek předávám na recepci a jeho účinek pociťuji u večeře. Byla to totiž informace o dietě. Takže zatím co si celá restaurace pochutnává na kuřecích stehýnkách, biftečcích, melounech či zákuscích, já dostávám suchou rejži s vaječnou plackou, udělanou na vodě. Nicméně po 2 dnech, se jako vždy ukazuje, že moje milovaná žena měla pravdu, že sem měl jít k doktorovi hned, protože už je mi dobře. A tak se rozhodujeme, že to půjdeme oslavit do cukrárny na pořádný pohár a protože miluji borůvkový s citronovou zmrzlinou připravuji si větu v němčině, jak si ho objednám. A tak si celou cestu opakuji v hlavě Blaubeeren mit Zitroneneis, tedy borůvky s citronovou zmrzlinou. Když k nám v cukrárně přichází servírka, soustředím se tak moc abych to objednal správně, až onu větu zapomenu. Servírka je už nervózní a opakuje již poněkolikáté bitte a já ne a ne si vzpomenout, až mi to tam najednou naskočí. Jak to chci rychle dostat ze sebe, zadrmolím blau bier mit zitroneeis, načež servírka na mě zírá a nejen ona – otáčí se na mě celá zahrádka cukrárny a čeká co bude dál. V tom presu se mi totiž podařilo změnit borůvky- blaubeeren na blau bier tedy modré pivo. A modré pivo s citrónovou zmrzlinou, si opravdu moc často v cukrárně lidé neobjednávají. Servírka se mě ptá, zda opravdu chci pivo se zmrzlinou a já raději ukazuji na jahodový pohár ve vitríně. Německé rekreanty se mi podařilo rozesmát a tak dojídám pohár a mizíme. Těsně před hotelem potkáváme další cukrárnu a moje chuť na borůvkový pohár ještě zesílila. Všímám si, že zde mají menu formou fotek. Tak tady se nic nemůže stát. Vybírám podle fotky pohár posetý spoustou tmavých bobulek. Jasně borůvkový pohár, není pochyb. Objednávám, jen čokoládovou zmrzlinu, která byla na fotce měním na citrónovou. Bite mit zitroneeis. Číšník se podiví, ale zapíše si to a odchází. Říkám si, neví co je dobré. Po chvilce chápu jeho pohled, to když mi přináší pohár citronové zmrzliny s kopcem šlehačky, posypaný kávovými zrny a přelitý kávovým likérem. Née to nebyly borůvky na té fotce, ale kávová zrna, která nesnáším. Po týdnu půstu jsem se tak těšil. Platím pohár, který nechávám netknutý na stole a se slzami na krajíčku odcházíme do hotelu. No nemám já smůlu. Nemám, dovolená totiž i s tím vším co nás před ní i v jejím průběhu potkalo byla úžasná a ono je v životě potřeba sem tam zažít i to špatné, abychom si vážili toho dobrého co máme. A jak už sem psal v jiném příspěvku, to nej z dovolené nás čekalo za 9 měsíců doma.



223 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

ZE ŽIVOTA NÁBYTKÁŘE

bottom of page