KDO TO ŘÍDÍ + povídka

Hned v úvodu se krátce vrátím k minulému příspěvku blogu. Přemýšlel jsem, jak často příspěvky zveřejňovat, a vyzval vás k vyjádření v anketě – moc děkuji za vaše odpovědi! No a pak bylo všechno jinak a asi to tak mělo být. Uvědomil jsem si totiž, že psát a natáčet (podcast) musím mít chuť a čas. Když se do toho nutím v době, kdy žiju úplně něčím jiným, prostě to nefunguje. A protože v poslední době toho bylo hodně, čím jsem žil a musel se tomu věnovat, tak, přestože jsem měl spoustu myšlenek, které jsem si už rozepsal, nakonec jsem je nezveřejnil. Možná na ně ale někdy ještě dojde.

Takže na blog se můžete těšit i nadále – rád bych, aby vycházel tak, jak jste si odhlasovali, tedy přibližně jednou měsíčně, ale zároveň tak, jak to budu cítit.

No a dnes to bude o tom, kdo řídí naše kroky.

K dnešnímu tématu mě inspirovala naše poslední cesta (ale nejen ta) a konkrétně zážitky, které nás na ní potkaly. Opět jsme totiž zažívali neuvěřitelné věci. Až jsme se v jednu chvíli s Petrem na sebe podívali a řekli si: "To není možný, to snad někdo řídí, že se nám tohle děje!"

Ta chvíle nastala bezprostředně po návštěvě sopky Fuego. Fuego jsem vybral jako sopku, která je aktivní a kde je šance sledovat tuto aktivitu relativně zblízka. Ale jak se naše cesta blížila, zjistil jsem, že od prosince sopka „neprskla“ ani jednou a vulkanologové předpovídají, že její nečinnost potrvá minimálně do dubna nebo května. A my tam byli v březnu... No nic, holt to tak je.

Proto, když jsme se vyškrábali 1400 výškových metrů a spatřili, že lehounce kouří, rozhodli jsme se přidat ještě dalších 600 výškových metrů a vylézt až nahoru. Po náročném výstupu – kdy jsme za jeden den překonali dohromady 2000 výškových metrů – jsme opravdu stanuli na aktivní sopce. Aktivitu sice naznačoval jen sotva viditelný proužek kouře, ale my byli nadšení a plácali se po zádech: "Ty vole, jsme na aktivní sopce, pod náma to bublá!"

Pak jsme se vrátili do kempu, který byl od vrcholu vzdálený asi 1,5 km vzdušnou čarou, a šli spát, protože nás druhý den ráno čekal výstup na vrchol sousední sopky Acatenango (téměř 4000 m n. m.). No a ve tři ráno nás probudila rána jak z děla. Když jsme vykoukli z našeho provizorního plechového příbytku, nevěřili jsme vlastním očím – Fuego vybuchlo! A nebylo to jen tak ledajaké prsknutí – výbuch se zařadil mezi 10 největších erupcí této sopky za posledních 100 let.

A my jsme na té sopce stáli sedm hodin předtím, než ji zalily proudy lávy.

Po našem odchodu byla celá oblast uzavřena, část území evakuována a hrozila evakuace až 30 000 lidí. A když se po několika dnech oblast znovu otevřela, sopka byla zase klidná.

Není to úžasné něco takového zažít? Být u takové události byl vlastně možný jen jeden jediný den – a my se trefili.

A představte si, že jsem původně měl v plánu jít na Fuego o den dřív – a viděli bychom prd.

Podobné věci se nám stávají docela často a i okolí nám to potvrzuje. Třeba když jsme v Peru šli Inka Trail v deštivé sezóně – a ani jeden ze čtyř dnů nám nezapršelo. Průvodce tehdy glosoval: "Vás musí matka příroda milovat. Šel jsem tady v tomhle období minimálně stokrát a ještě se mi nikdy nestalo, že bychom nezmokli."

A ne že  by v Peru v deštivém období nepršelo. My jsme ale za celé tři týdny zmokli jen jednou. Vždy nás to nějak minulo: pršelo v noci, nebo když jsme byli v autobuse či hospodě.

A nebylo to jen v Peru, kdy nad naším štěstím místní kroutili hlavou. Třeba když nám v Indii přes cestu přeběhl goral – pro Himalájce mystické zvíře, které, když spatří, věří, že vám přinese štěstí a ochranu. Místní byli nadšení, protože spatřit ho je vzácnost.

Mohl bych tu uvádět další a další příklady neskutečných událostí, které nás potkávají – ať už to bylo setkání s laoským mnichem, návštěva indické domácnosti, získání ubytování v africkém pralese, zjevení chaloupky s občerstvením, když už jsme hlady padali, nebo setkání se svatým mužem či šamanem, které byly jak z mystického filmu a kdybych je nezažil neuvěřím a ani nepočítám kolikrát i když hlásili že bude pršet se nám obloha otevřela a provázelo nás na naší cestě slunce. Byla by toho spousta, co nás potkalo – nejen při cestování, ale i v životě. Jako třeba když jsem Vraťce, ještě když jsme spolu chodili napsal v dopise, že se těším až jednou budeme mít spolu tři děti, domeček na vesnici a malou dílnu a bude nám spolu dobře. Teď, když o tom píšu, mám husí kůži, jak se mi to vše vybavuje. Je neuvěřitelné, jak se nám ty zážitky postupně propojují, jak vše do sebe zapadá a život tím získává neuvěřitelnou pestrost, krásu a smysl. A zároveň v nás roste touha poznat, co dalšího nám osud přinese.

Jedna z našich zákaznic, když jsme na toto téma zabrousili, nám řekla: „Bodejť by se nám to všechno nepropojovalo, to je znamení, že už jsme staří – máme za sebou spoustu zážitků, a tak je co propojovat." Částečně s ní souhlasím – a je pravda že já si pořád vůbec neuvědomuju, že už mi je padesát a těch zážitků k propojení mám už spoustu. Ale zároveň si myslím, že jestli to někdo řídí, tak jsme to také my sami. Tím, jak se na svět díváme a jak každou věc, co se nám děje, vnímáme. A tím ty dané energie směřujeme – a nám se to podle všeho zatím daří. I když samozřejmě máme zážitky, které s tím jsou možná v rozporu – ale když nad tím přemýšlím, tak vlastně ne. Třeba když jsme na Madeiře chtěli jít na pozorování velryb, ale kvůli zdržení jsme museli výlet posunout na druhý den. Když jsme vypluli, řekl nám námořník: „Škoda, že jste tu nebyli včera jak bylo domluveno, viděli jsme největší skupinu velryb – 13 vorvaňů a při návratu i plejtváka obrovského."

No a my jsme měli radost, že tam velryby vůbec jsou, a vzali jsme to tak, že jsme zas ten den prožili něco jiného – a aspoň se máme na co těšit. Což furt trvá – viděli jsme už ledacos, ale velrybu ještě ne.

A podobně to máme ve všem. Proto nás vše baví – ať je to běžný život, cestování nebo práce. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se děje něco, co nám nesedí, ale bereme to jako něco, co se nám děje, abychom se z toho poučili a směrovali naši energii tím správným směrem.

A to přeji i vám všem: směrujte svou energii tím správným směrem, ať nedopadnete jako v písni Dovolená od mé oblíbené kapely Epydemye. Protože ŠTĚSTÍ JE JENOM STAV MYSLI.

A nezapomeňte: (S)MĚJTE SE RÁDI.

A třeba se zasmějete hned níže u další z mých povídek kde nám osud zase něco připravil a my po tom chňapli. Cestou necestou - povídka

Je o mně známo, že miluji turistiku, ale nejradši chodím mimo turistické cesty. A tak když jsme jednou byli na Šumavě s Vraťkou a Luckou, zavelel jsem: „Jdeme tudy.“ „Luky, seš si jistej?“ otázala se Vraťka s pochybností v hlase. „No jasně že jo, koukej, vždyť tu vede krásná pěšinka, takový máš přece ráda. „Tušil jsem, že s tímhle u Vraťky uspěju, a taky že jo. „No, pěšinka je to kouzelná, ale…“„No tak vidíš, tak jdeme,“ nenechal jsem ji domluvit a hned ji popohnal. A tak jsme šli.

Pěšinka se vlnila krásným prostředím šumavského lesa, mezi stromy, a po chvilce vedla podél skal. Vraťka s Luckou byly nadšené. Přispělo k tomu i množství hub, které po cestě sbíraly. „Večer si uděláme smaženici,“ radovaly se holky.

Postupně se ale cestička zužovala a sem tam bylo potřeba se prodrat drobným chvojím. Blížili jsme se po ní k Otavě, což dodávalo našemu výletu ještě kouzelnější nádech. Jenže z pěšinky se stávala tenká linka, sotva znatelná v trávě, a svažovala se čím dál víc ke korytu řeky. No, to už na mě holky nekoukaly úplně s nadšením, ale zpět se nám nechtělo, a tak jsme pokračovali dál, což nás přivedlo na skálu. Po chvilce, co jsme po ní sestupovali víc a víc k vodě, jsme zjistili, že jsme v pasti.

Stezka, nepatrně znatelná mezi mechem na skále, totiž mířila přímo do vody, a návrat vzhledem k prudkému stoupání, které jsme při slézání pořádně ani nezaregistrovali, by byl dost náročný. „No teda, jak je to možný? Vždyť ta pěšina vypadala, že tudy někdo chodí,“ snažil jsem se obhájit naši cestu. „No to jo no, ale zvířata pít z řeky. Já to věděla. Vím, že to takhle vždycky dopadne a zase se nechám ukecat. Prej krásná pěšinka. To jsem zvědavá, co budem dělat,“ otočila se na mě Vraťka a se stejně vyzývavým pohledem i Lucka. „No co, přebrodíme to,“ navrhl jsem. „Tak to jo, s těma báglama na zádech, to se nám to bude fakt dobře spát v těch mokrejch spacácích,“ procedila ironicky Vraťka.

Je fakt, že tu Otava měla docela proud a uprostřed mohla mít i něco k metru hloubky.„Hele, to je blbost, Vraťka má pravdu, to nezvládneme,“ zapojila se Lucka. „Dámy, buďte v klidu, mám pro vás luxusní návrh, jak dál, a ten nemůžete odmítnout.“

Holky vytřeštily oči a nechápaly, co to zase melu. Ani nemohly – ony totiž neviděly, co jsem za roštím spatřil já, a díky čemuž se mé myšlenkové pochody rozjely na plné obrátky, tušíc neuvěřitelné dobrodružství. „Pojďte sem za mnou!“ křikl jsem, řítíc se dolů po skále k mému objevu.

„Prosím tě, ty nejsi normální, já se brodit nebudu,“ hlesla ke mně Vraťka a společně s Luckou sebou žuchly znavené na skálu. „Brodit se nebude – Tramtadadá!“ To už jsem táhl ze křoví svůj objev. „Pojede se na voru až do Sušice.“

Tak jestli na mě předtím vytřeštily oči, tak teď jim málem vypadly z důlků a brady jim zamířily dolů. Za křovím byl totiž zachycený nádherný vor, který jsem před jejich zraky táhl ven.

„Tý jo, to zní dobře,“ překvapila Vraťka. „No to bych řek,“ radoval jsem se.

Vor jsem přidržel u břehu a mohlo se nastupovat. Lucka s Vraťkou hodily batohy doprostřed plavidla a sedly si k nim.„ Hele, holky, radši si ty batohy hoďte na záda, uvidíme, jakou budeme mít stabilitu. Byl bych nerad, kdyby nám bagáž zahučela do řeky,“ všiml jsem si totiž, že při nastupování se vor dost nakláněl.„ Jo a radši si stoupnem, kdyby bylo potřeba vyrovnávat,“ dořekl jsem, odrazil se od břehu a naskočil na vor, který už pomalu mířil do proudu.

Můj odhad byl dobrý, vor se nakláněl, a tak jsme po něm pobíhali, ale pluli jsme. Byli jsme šťastní a těšili se na plavbu až do Sušice. Jak bláhové!

Jen co se vor dostal do většího proudu a tím i hloubky, naše pobíhání po něm bylo šílené a vor se kymácel ze strany na stranu. Až v tu chvíli jsem pochopil. Vor byl nasáklý vodou a pod ním byly sice duše, aby mu pomohly v nadnášení, ale do jedné byly píchlé, takže místo aby plul, spíše se sunul.

Díky nízké hladině řeky se ještě odrážel a koulil přes rohy kupředu. Jenže s přibývající hloubkou a proudem se už rohy dna nedotýkaly a vor s námi začal nabírat víc a víc vody.„ Na druhou, rychle!“ řval jsem na holky, když se plavidlo neúměrně naklánělo.

Bylo to náročné, ale zdolali jsme dalších pár desítek metrů. Už mi bylo jasné, že do Sušice nemáme šanci doplout. Ale aspoň k tomu mostu, co se objevil – tam se snad dostaneme na břeh.

Naše pobíhání s patřičným halekáním přilákalo na most diváky, kteří si naše počínání s úsměvy užívali. Najednou se na mostě objevila spousta dětí, patrně z letního tábora, a všichni sledovali naše zoufalé snažení udržet se na hladině. V tom se z chumlu dětí ozvalo: „Vždyť to je náš zásobovací vor! To oni nám ho ukradli!“

Automaticky jsem zvedl hlavu a chtěl se obhájit, že vor se jim musel utrhnout a my ho našli ve křoví. Ale to už jsem nestihl. Jelikož jsem ztratil na chvilku koncentraci, vor se naklonil a já nevyrovnával, a holky na to samy nestačily. A tak se divákům, kterých už byl plný most, naskytl bizarní pohled na vor, který se naklonil jedním rohem pod vodu, a na tři ztroskotance, kteří se z něj po jeho šikmé ploše sunuli přímo do řeky.

Po hladině plavaly nasbírané houby, což někteří komentovali slovy: „Takové krásné hřiby!“ Ale také můj klobouk, Lucčin žracák, Vraťčina mapa, můj ešus a spousta dalších drobností, které se uvolnily z utopených batohů. Ale hlavně – my tři.

Chvilku jsme opravdu na hladině plavali, ale opravdu jen chvilku. Poté naše oblečení, ale hlavně batohy, nabraly vodu a my šli ke dnu. Naštěstí se dno Otavy u mostu zase začalo zvedat, a tak jsme promočeni po čtyřech za pomoci táborníků vylézali na břeh.

Do Sušice jsme sice nedopluli, ale plavba to byla neskutečná. A jak se říká: zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou intenzivní. No a když vám osud přihraje vor, tak přece nepůjdete pěšky zpátky, že jo!

A protože bylo parné léto, všechno brzo uschlo a tak o nic nešlo. Táborníkům jsme vlastně našli jejich ztracený vor a ještě jsme jim ho pomohli vytáhnout na břeh. Jen ta smaženice večer nebyla. Ale ono možná taky lepší, protože jsme si dali neskutečně vynikající knedlíky s vejci na nádraží v Sušici.

A tak vlastně vše dobře dopadlo. Takže jak říkával John Lennon: „Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec.“ No a to je konec - této povídky a i blogu.