Tak dnešní blog měl být původně úplně o něčem jiném. Ale jak už se stalo několikrát, nakonec se moje téma změnilo. Bylo to teď bláznivé období. V práci jsem se musel rozloučit s jedním z kolegů kterého mám rád, dokonce je moc šikovnej, ale když nechodí do práce tak je to vše k ničemu. Další je po závažné operaci doma a tak je v dílně ještě víc co dělat než normálně. No a do toho se mi na základě ohlasu na minulý díl blogu, kde jsem se zmínil o povídání o našich cestách, ozvala učitelka ze školy a také pracovnice z domu seniorů se zájmem o mé povídání. A tak jsem se spontánně rozhodl oslovit školy a domovy spolu s kluby seniorů v okolí a nabídl jsem jim moje povídání v rámci dobrovolnictví. Říkal jsem si, že právě tento okruh lidí – děti a senioři - jsou cílová skupina, se kterou je dobré si povídat a zároveň v době dezinformací, kterým je kolikrát tato skupina vystavena, by bylo fajn popsat to, co jsme opravdu ve světě zažili a jak vždy, když se vrátíme si vážíme toho kde žijeme. No a už mám dvě povídání na škole (ZŠ Křišťál) za sebou a bylo to moc fajn. Děti i učitelé byli super a moc jsem si to užil.
No a tam jsem si uvědomil, že jsem toho ještě spoustu nezmínil a nestihl říct. A tak mě napadlo (po tom co mě ponoukala moje dcera Káťa „Tati natoč podcast ,blogy nikdo nečte“) že bych mohl zkusit natočit podcast, ale ne Ze života nábytkáře, ten bude stále v psané formě, ale o cestování pod názvem Nábytkář na cestách. O víkendu jsem nic neměl, tak jsem si řek, že to zkusím. Jenže pak naši Vlkovští hasiči jeli pomáhat na povodně a protože jsme se s kolegou Ondrou už předtím domlouvali, že by jsme jeli pomáhat, protože díky letos 2x vytopené dílně víme co to je, takže nápad na podcast jsem zase opustil. Nakonec mě přepadla chlapská rýmička a Ondrovi do toho něco vlezlo a tak jsme nikam s hasiči nejeli, ale samozřejmě pomohli jsme jinou formou. Nicméně chci moc poděkovat nejen Vlkovským hasičům, ale všem kteří jakkoli pomohli a jsem moc rád, že když je potřeba, tak se semkneme a navzájem si pomůžeme. A tak jsem byl nakonec o víkendu doma a nebylo mi úplně nejlíp – takže ideální začít zkoušet natáčet podcast. Mezitím se ozvaly další školy a senioři a pěkně se mi zaplnil kalendář. O to víc jsem byl motivovaný podcast natočit. No to jsem ale netušil, co to obnáší. Jelikož nemám žádné vybavení, začal jsem na mobilu. No vybrat v té záplavě aplikací tu správnou, ve které mi bude vyhovovat nahrávat, stříhat a prolínat zvuk nebylo vůbec jednoduché. A tak telefon zažil lavinu instalací a následně odinstalací, zaregistroval jsem se do desítek programů a když už jsem konečně našel to co mi vyhovovalo, tak v tom nejlepším, tedy když jsem byl v půlce natáčení, to na mě chtělo 500,- Kč měsíčně - no tak znovu. Telefon jsem odložil a začal na počítači. Opět instalace a odinstalace, potvrzování všeho možného, ale nakonec se povedlo. Ideální se stala kombinace natočení vyprávění na mobilu a mixování a stříhání v počítači. No a sobota byla pryč a já ještě nic nenatočil. Ještě mám neděli, to dám. No to jsem netušil jak dokážu žbleptat ,koktat a že mluvím tak, že mi půlka věty není rozumět. A pak přišly přebrepty, jako třeba místo pozůstatek tak jsem řekl pozůstalost, což vcelku může změnit význam sdělení, ale nakonec jsem měl hotovo. Když jsem si to poslechl, zjistil jsem další problém a to ten, že jsem se během natáčení pohyboval po domě a jednotlivé pasáže zněly úplně jinak podle toho, zda jsem mluvil v obýváku nebo v ložnici. Aha tak proto existují podcástová studia. Zabral jsem k radosti Vraťky ložnici. Vše jsem namluvil znovu, v ložnici ,mém dočasném studiu a bylo to znát, rozdíly nebyly už tak patrné. Ale co patrné bylo, že jsem mluvil jako debil. Chvilku jsem to sekal jak sturmbannführer německé armády a poté jsem zas zpíval, jak zpěvák vyřazený v prvním kole superstar. Takže znovu a znovu a znovu až bylo konečně jakž - takž hotovo. Když jsem si to ale celé poslechl, tak už jsem měl v hlavě jiné příběhy, které mi připadaly lepší, poutavější a víc k tématu. Ale už se mi fakt nechtělo to natáčet znovu. No nic, zkusím to pustit rodině – né že by jsme se sešli v obyváku při poslechu - ještě že máme whatsapp. A tak mi po chvíli začaly chodit reakce od dětí - Káti z Finska, Vojty z Francie i Adama z USA – už se nedivím že natáčím podcast o cestování. Přidala se i maminka a samozřejmě Vraťka. Obecně byla reakce – jo, je to dobrý, pokračuj, ale bude to chtít natočit toho víc, aby ses do toho dostal a přibylo pár konkrétních věcných poznámek. No nic, byla už nedělní noc a už jsem neměl sílu nad tím ani přemýšlet. Druhý den byl v práci blázinec, takže až odpoledne jsem to rozsekl. Udělal jsem si studio v práci ve vzorkovně a oba díly - Úvod i Záchody natočil kompletně znovu. Není to furt úplně ono, ale můžu vás ubezpečit, že je to výrazně lepší než ty předchozí.
Tak snad se vám budou líbit a stanete se pravidelnými posluchači Nábytkáře na cestách. No, když teď nad tím přemýšlím říkám si, jestli bylo rozumné se do toho, co jsem vám výše popsal, pouštět každých 14 dní. Ale asi jo, mě to baví a vlastně se už teď těším na příští díl. Uvidíme, jak to bude vypadat za 14 dní, když se bude blížit termín, obzvlášť když při pohledu do kalendáře vidím ve volném čase, který tam po montážích a pracovních schůzkách zbyl : důchodci, škola, senior klub, pečovatelský domov …. Ale co, těším se! No a s podcastem jsem upravil i moje sociální sítě, takže nyní najdete blog Ze života nábytkáře a i podcast Nábytkář na cestách tradičně na našich stránkách vpravo nahoře v liště, ale také pod názvem Nábytkář Lukáš Zajíček na Instagramu a Facebooku.
Jo a budu rád za zpětnou vazbu.
Mějte se krásně a za měsíc zase u blogu a už za 14 dní na podcastu se budu těšit.
Comments