NÁBYTKÁŘ V KINĚ + povídka

V dnešním blogu se vrátím k v pondělí proběhlému Nábytkáři na cestách v kině. Přípravy jsem už popsal minule a věřte, že to nebylo všechno. Ale zase jsem se naučil fígle při stříhání videa a podobné věci. A jak jsem se furt věnoval propagaci akce, na přípravu samotné prezentace zatím nebyl čas.

Do toho jsem měl nějaké montáže – a bylo štěstí, že jedna z nich byla až u Plzně, takže zatímco Vašek řídil, já se konečně mohl začít věnovat přípravě přednášky. A tak jsem si za ty tři hoďky cesty napsal alespoň osnovu.

Do promítání zbývaly dva týdny, a tak bylo načase si ujasnit, o čem a jak to povídání vůbec bude. Osnovu jsem teda měl, ale jak to tak bývá, čas se krátil a pořád bylo co řešit – ať už něco v práci (při tom všem jsme ještě dělali novou kotelnu), nebo doma (po vytopení celého domu pokračovalo vysoušení podlah a komunikace s pojišťovnou). A taky jsem našim a tchýni (podotýkám, že té nejlepší) slíbil natřít střechy.

No prostě – najednou zbýval necelý týden do prezentace. Tak jsem podle osnovy odpoledne co odpoledne, noc co noc, včetně celého víkendu, skládal obrázky, videa a nápady tak, aby z toho něco smysluplného vzniklo.

V neděli kolem páté bylo hotovo. Byli jsme s rodinou domluvení, že jim od šesti ve vzorkovně udělám generálku, takže jsem to stihnul akorát. Generálka proběhla vcelku dobře a všem se to líbilo – ale hlavně: já to zvládnul za hodinu a půl!

Byl jsem spokojený. Domluvili jsme se ještě na nějakých úpravách a já, s pocitem, že mám hotovo, šel po delší době spát rozumně – kolem jedenácté.

Ráno se mi to však rozleželo a rozhodl jsem se, že udělám pár změn a pak dorazím do práce. No, ale jak to tak bývá – upravoval jsem a upravoval, a čas plynul. Najednou byla jedna hodina a já si to chtěl ještě jednou zkusit, hlavně kvůli načasování. Takže do práce už to nevyšlo a já si to projížděl ještě jednou, když se u nás doma objevili kamarádi cestovatelé z Moravy, kteří se přijeli na můj výkon v kině podívat.

Prezentaci už jsem si tedy časově nezkusil a jelo se do Hradce do kina. Tam jsme vše propojili, vyzkoušeli, a protože vše bylo OK, šel jsem do vestibulu sledovat, kdo všechno dorazí. Byl to šrumec – známí, neznámí, kamarádi, rodina a já všechny moc rád viděl a byl rád že dorazili. Kino se začalo plnit a nakonec v něm sedělo přesně 250 lidí.

To už na plátně odbíhal odpočet a sálem zněla písnička Toulavej, která mě vlastně tak nějak provázela v začátcích mého cestování.

No a pak to vypuklo! Na znělku Indiana Jonese jsem vtrhl ze zákulisí do sálu a začal vítat diváky ještě po cestě k pódiu. No ale nikdo mě neslyšel – jednak sálem řvaly tóny z Indiana Jonese, ale hlavně jsem neměl zapnutý mikrofon. To jsem před plátnem napravil a plynule pokračoval ve vítání publika, ale vtom jsem si uvědomil, že nevidím prezentér na posouvání snímků.

A tak jsem začal přemýšlet, kde je. Nevím, jak to máte vy, ale já, když přemýšlím nad něčím jiným než o čem mluvím, tak pak mluvím jak retardovanej. Takže hodně dobrej začátek.

Po chvíli jsem prezentér našel – poté, co jsem nenápadně procházel při vyprávění všechny své kapsy (byl asi v páté). Postupně jsem se zklidňoval a díky publiku dostával do varu. Myslím, že veškerá nervozita zmizela, když jsem po vzoru velkých hvězd začal házet dárky do publika.

To, že to byly ponožky, které měly za sebou mé cesty, nebylo to nejdůležitější, ale zas to pár diváků rozesmálo a pár znechutilo – obzvlášť když na plátně byla fotka mých noh s puchýři na kterých ty ponožky dle mého barvitého popisu předtím byly. Důležitější totiž bylo, že uvnitř ponožek, které letěly mezi diváky, byly zabalené poukázky na celkem 6000 Kč, a dotyční, kteří je chytili, mohli tyto peníze svým jménem skrze mě zaslat na podporu jakéhokoli charitativního projektu. Dva projekty už vím a třetí chytač už mě informoval, že vymýšlí, kam peníze poslat.

Všechny projekty zmíním na stránkách a profilech, abyste věděli, kam byly peníze použity.

Přednáška pokračovala, no a když jsme společně zpívali Veď mě dál, cesto má, byla už atmosféra v sále skvělá. Jen čas neúprosně letěl. A tak jsem oproti generálce výrazně ztrácel, ale sál byl domluven na dvě hodiny, a tak jsem díky budíku na stolku věděl, že by to mohlo vyjít když nenaberu ztrátu větší než půl hodiny. Po mně byl totiž v kině film, takže bylo potřeba skončit načas.

Byl jsem rád, že tam ta půlhodina navíc byla, a mohli jsme se v klidu všichni v sále navzájem chytit za ruce a provést incký rituál – samozřejmě lehce upravený pro kino – a vzpomenout na ty, kteří tu nemohli být, a vyslat každý své přání, aby letělo kolem světa a dolétlo, kam má.

No a na úplný závěr jsem se dojal – a to ve chvíli, kdy nás všech 251 zpívalo hymnu. Jako většina mých přednášek, i tahle totiž končila připomenutím, že se moc rád vracím domů, že jsem šťastný, kde žiji, a že jsem hrdý na naši vlast.

Pak se tleskalo a moje rodina mi připravila dárečky – a já si připadal jak celebrita. Jedním z dárečků byly totiž podpisové kartičky s mou fotkou, a byl o ně zájem :-)) Tak jsem se podepisoval a užíval si radost z toho, že jsem pár lidem svým povídáním udělal radost – a to mě baví.

Takže chci ještě jednou všem návštěvníkům poděkovat za atmosféru v sále a taky za následné krásné vzkazy. Dva z nich si dovolím zveřejnit protože když pominu tu chválu, za kterou děkuji tak uplně stejně jsem to cítil i já.

A poděkování patří i všem těm, kteří nemohli dorazit, ale s přípravou přednášky mi pomohli či mě podpořili třeba jen zprávou. A samozřejmě taky partě kamarádů od které jsem tenhle dárek dostal. Díky ještě jednou všem – a určitě budou ještě příležitosti se vidět, protože naživo je to nejlepší.

No a když to bylo dnes o cestování, tak dám jednu cestovatelskou povídku.

TEMNÁ INDIE - povídka

Při naší návštěvě Indie jsme se v Novém Dillí nevyhnuli jízdě tuk-tukem. To je takový taxík z motorky, kam se vejdou čtyři pasažéři, ale Indové v něm jezdí i po osmi.

No a tak se stalo, že potom, co nás jeden tuk-tukář dovezl za rozumnou cenu, kam jsme potřebovali, a ještě u toho byl milý, jsme se s ním domluvili, že by nás mohl vozit celý druhý den. Taxikáři se rozzářily oči a druhý den ráno na nás čekal na smluveném místě.

To jsme vyvalili oči zase my. Onen Ind, který byl včera takový indsky ušmudlaný, před námi ráno stál v sněhově bílém tričku a na nohách mu zářily nové boty. Celý den byl fajn a Golu – tak se náš řidič jmenoval – nás zavezl všude, kam jsme chtěli. A přestože jeho angličtina nebyla z nejlepších, zasvěcoval nás do místních zvyklostí.

A tak se stalo, že moje dcera, která si s ním nejvíce rozuměla, mu mezi řečí sdělila, že taťku a mamku baví poznávat, jak lidé v zemích, které navštíví, žijí. Načež Golu zareagoval: „Chcete vidět, jak žiju? Tak já vás vezmu k nám domů.“

No tak jo – a jelo se. Bylo už pozdní odpoledne a my jsme projížděli na chrčícím tuk-tuku celé Dillí. Protože naše cesty organizuji já, sledoval jsem na mobilu cestu, kudy jedeme – jednak abych věděl, kde vůbec jsme, a tak nějak i z pocitu bezpečnosti, kam míříme.

Proto ve mně trošku zatrnulo, když jsme vjeli přímo do no-go zóny, o které jsem si při plánování ještě doma četl na internetu. Oblast potvrdila, co jsem se o ní dočetl, a tak jsem byl moc rád, že jsme ji jen projeli a nakonec zakotvili v o něco lepší okrajové čtvrti.

Golu nás vzal k sobě domů, kde nás přivítala jeho žena a maminka.

Po chvíli nám náš hostitel oznámil, že nás musí poctít svou specialitou – vlastnoručně vyrobeným mandlovým mlékem – a že mám jít s ním koupit dolů do obchodu mandle.

Nadšený z právě probíhajících zážitků v bytě Indů jsem Golu následoval. Když jsme vyšli na ulici a po pár metrech minuli krámek ověšený pytlíky s mandlemi, a Golu ani nepřibrzdil a šel stále rušnou ulicí dál, teprve mi došlo, že jsem zbytek rodiny nechal nahoře v bytě a jdu někam s úplně cizím Indem – a vlastně ani nevím kam.

Nicméně na ulici byl ruch, a tak jsem chmurné myšlenky zahnal tím, že v krámku asi nebyly ty správné mandle na mléko. Když jsme ale minuli už čtvrtý obchod s ořechy a z rušné ulice zahnuli do potemnělé čtvrti plné odpadků, se sem tam problikávající lampou, zpozorněl jsem.

Další odbočka – smrad, poskakující pes bez přední nohy a nad námi betonový viadukt. To už se mi nezdálo. Přestože jsem optimista, bylo mi jasné, že tady mandle nekoupíme.

Co teď? V hlavě mi probíhaly myšlenky, co zbytek rodiny v bytě. Musím jednat. Houknul jsem na Golu: „Hej, kam to jdeme?“

Golu se ani neotočil a jen zamumlal: „Už tam budem.“ Nevěděl jsem, co dělat. Polohu bytu jsem si neuložil a ve spleti uliček a díky tmě jsem ztratil orientaci, kde mám zbytek výpravy. Kolem dokola nebyl nikdo, na koho se obrátit – ležící stařec přikrytý prošoupaným kobercem ani klečící polonahá žena, prohledávající kupu odpadků, ve mně důvěru nevzbuzovali.

Najednou se před námi objevil oprýskaný dům s dveřmi z vlnitého plechu, z nichž právě vyšel takový ten nasvalenec bez krku. Na to, že jsme do té doby potkávali především drobné Indy, tenhle vypadal jak z ochranky samotného maharádži nebo mafiánského bosse. No a my do těch dveří vešli.

Před námi se objevila tmavá, páchnoucí chodba. Moje oči se teprve ve tmě orientovaly a vtom o mě někdo zavadil. Byl to ještě větší hromotluk. Doprčic, kde to jsme? O co tu jde? honilo se mi hlavou.

Vtom jsem zpoza dveří vedoucích do nitra budovy zaslechl tlumené vzdechy. Znělo to, jako když někoho trápíte. Ale už nebyl čas nějak zareagovat – Golu ony dveře otevřel. Mé oči zasáhl příval světla, neviděl jsem vůbec nic, jen vzdechy zesílily. Reflexivně jsem zaťal pěsti a snažil se rozkoukat.

Když oči přivykly světlu, zíral jsem před sebe a nechápal jsem. Proti mně jsem stál já – se zaťatými pěstmi, připravený a odhodlaný čelit všemu, co mě tu čeká. Než jsem pochopil, že stojím naproti zrcadlové stěně, už můj průvodce stál uprostřed místnosti obklopen několika nasvalenými Indy a táhl mě za ruku k sobě.

A náhle jsem pochopil a mé pěsti se uvolnily – a já se od srdce usmál. Stál jsem uprostřed posilovny a poslouchal, jak se Golu, který sem pravidelně chodí, mnou chlubí, že jsem jeho kamarád z Evropy.

Tak jsem se se všemi kluky pozdravil, vyfotil – a mohli jsme jít. Vrátili jsme se k domu a hned v tom prvním obchodu koupili mandle :-)

V bytě nám Golu udělal nejen mandlové mléko, ale jeho manželka s maminkou nám připravily vynikající domácí indické jídlo, ukázaly svatební album a vyprávěly o jejich životě. Užili jsme si krásný večer.

A tak, přestože Indie může být možná někdy, někde temná, já jsem ji zažil úplně jinou – barevnou, plnou překvapení a milých lidí. Ale musím to zaklepat, mám to štěstí, že milé lidi potkávám všude kolem sebe. Nebo že by to nebylo štěstím…?