Na úvod bych rád zmínil, že přemýšlím nad tím, jak zmírnit dopad mého lehce chaotického a v poslední době také dosti nabitého života na vás, mé čtenáře a možná i posluchače (tvořím přeci ten podcast). Chtěl bych do mých aktivit vnést trošku řádu, aby to pro vás bylo jednodušší.
Vůbec netuším, zda mi to půjde, jsem totiž spíše spontánní, a zda o to vůbec stojíte, či zda je to potřeba. Tak to pod příspěvkem zkusíme zjistit :-) (Tak nezapomeňte hlasovat). Ale tak nějak to cítím, že by bylo fajn, kdyby nové díly vycházely pravidelně a bylo tudíž jasné, kdy se na ně můžete těšit. Vzpomínám totiž na dobu, kdy jsem den co den na začátku měsíce chodil do trafiky, zda už přišlo další číslo mého oblíbeného časopisu. Je pravda, že to bylo vzrušující a ten pocit těšení byl fajn, ale zároveň si pamatuji, že to bylo i frustrující, když jsem tam celý týden chodil a stále se nového čísla nedočkal. Vy sice nikam chodit nemusíte a máte to na pár kliků, ale stejně si myslím, že vám možná bude vyhovovat trošku přehlednější scénář. Nic se vlastně výrazně nemění, jen vám nastíním konkrétně, jak se budu snažit publikovat své příspěvky. Takže podcast NÁBYTKÁŘ NA CESTÁCH by měl vycházet 2x měsíčně, a to vždy k 1. a 15., no a příspěvek blogu by se měl na webu objevit 7. či 8. v měsíci, tedy přesně mezi jednotlivými díly podcastu. Tak to je má myšlenka a uvidíme, jak budu zvládat ji dodržovat. Jako 3 díly podcastu jsem zatím zvládl na čas. Blog jsem teda nestihl, i když jsem to měl v plánu, ale přišla nečekaná návštěva mých dvou kamarádů a ta dostala přednost a náramně jsme si to užili. A tak jsem včera blog nestihl dopsat a zveřejnit.
No a o čem to dnes bude? O posledních dnech, o našich skvělých zákaznících a nejen o nich. Přichází to klasické období, kdy se blíží konec roku a u nás na truhlárně je to hektičtější než jindy. Ne že by to jindy nebylo hektické, ale před prázdninami a Vánoci se to vždy ještě zintenzivní. Takže nestíháme a přicházejí samozřejmě nepříjemné situace, kdy honíme termíny a děláme pro to maximum (teď třeba jdeme skoro všichni o víkendu), a k tomu do toho, jak to tak bývá, přijde nemoc nebo rozbitý kompresor či něco jiného a naše plány jsou ty tam. No a tak se nám stalo, že přestože se snažíme, necháme některé zákazníky čekat víc, než je nám i jim milé.
Jedním z těchto zákazníků byli i manželé ze západních Čech, kterým jsme již v minulosti vybavovali celý dům nábytkem. No a po čase se paní ozvala, že by chtěli ještě kuchyň do patra, a já v dobré víře slíbil, že to nějak dáme. A to i vzhledem k tomu, že manželé byli již při první montáži moc příjemní a paní mě oslovovala „náš pan truhlář Zajíček“, přestože jsme od sebe přes celou republiku. Také byli s naší prací moc spokojeni, to potom člověk chce ještě více vyjít vstříc. Ale čas utíkal a vzhledem k tomu, že místnost pro kuchyň byla celá křivá, jediný úhel nebyl kolmý a byly tam i jiné technické specialitky, tak se nám do toho prostě nechtělo. Měli jsme tu spoustu práce, která šla lépe na svět. No a když už se do toho manželka pustila, narazila na nějaký problém a čekala zase na mě, abychom to technicky probrali a mě se dočkat, to je tedy někdy unikát. Protože když už nějaký ten den nejsem na montáži či neřeším něco mimo firmu a najde mě v kanceláři, tak většinou s telefonem u ucha nebo s jednou nohou ve dveřích při odbíhání na dílnu. A tak čas běžel, paní již několikrát volala a nám už to bylo trapné, jak se to táhne. No nakonec Vraťka návrh dotáhla a kuchyň šla do výroby. Tam nastaly ještě nějaké konzultace a problémy, které se řešily takzvaně za chodu, ale zvládly se a kuchyň byla připravena. A tak jsme odjeli až za Plzeň do krásného místa přímo vedle zámku Švihov.
Hned po příjezdu už na nás usměvaví manželé čekali a srdečně nás vítali. Ještě než jsme stihli otevřít nákladový prostor, tak nás paní zvala na sekanou, že musíme mít po cestě hlad. Ujistil jsem ji, že jsme v pohodě, ale nedala jinak, že musíme snídat. Tak jsme alespoň vyložili kuchyň a poté posnídali vynikající sekanou. Montáž probíhala, jak jsme předpokládali, bylo to náročnější vzhledem k nerovnostem a bezúhlovosti celé místnosti, ale s tím jsme počítali. Mezitím jsme si s domácími povídali a připadal jsem si jako u příbuzných. Rozebrali jsme děti, zdraví, dovolenou, práci a nakonec i místního řezníka a jeho dobroty. Kuchyň ještě nestála a paní už nás hnala na oběd – máme gulášek. Musel jsem ji požádat, ať to odloží, protože jednak bychom kuchyň do večera nestihli a také bychom se neohnuli, protože v bříšku byla stále ještě vynikající sekaná z dopoledne. No ale po hodince už jsem neměl šanci a seděli jsme u guláše. A zase se povídalo jako u dobrých známých. No co vám budu povídat, potom bylo kafíčko, koláč, štrúdl a když jsme vše večer dokončili, paní nedala jinak a museli jsme zvládnout bramborový salát a řízek přes celý talíř. A tak jsme domů odjížděli ne jako z montáže, ale jako z návštěvy dobrých přátel, nejen s pocitem dobře vykonané práce, ale také nádherného lidského přístupu, přestože jsme vlastně nedodrželi termín a spíše by se dalo očekávat chladné přijetí, a my bychom se tomu vůbec nedivili. A je to jen jeden z případů našich zákazníků. Podobných zkušeností máme spoustu a tak vlastně nemáme mnohdy pocit, že jsme v práci, ale vlastně na výletě u dobrých známých. Moc si toho vážíme a děkujeme, že s námi máte trpělivost a věřte, že se snažíme, ale někdy to holt nevyjde a někdy zase díky shodě okolností máme hotovo před termínem. Závisí to na spoustě věcí, které jsou neuvěřitelně proměnlivé. A moc děkujeme i za krásné ohlasy na naši práci, motivuje a inspiruje nás to a moc to pomáhá v dobách, když se něco nedaří či nepovede, což se taky stává, tak jako každému.
Právě pozitivní ohlasy mi pomohly i mimo nábytkaření a i za ně moc děkuji. Tak jak jsem psal minule, rozhodl jsem se pro dobrovolničení a začal jsem navštěvovat školy a domovy seniorů s cestovatelskými přednáškami.
Ve školách je to super.
Práci s dětmi mám rád (15 let jsem vedl dětský basketbalový oddíl) a interakce s nimi je super. A když se k tomu přidají aktivní pedagogové, tak se dočkáte i zpětné vazby od dětí, která je inspirující, ale taky vás dokáže totálně odrovnat.
To u seniorů je to úplně něco jiného. Po první přednášce, kde byla minimální odezva během promítání, jsem se cítil vyčerpaný a zvažoval jsem, zda jsem se vůbec rozhodl dobře. Vždyť toho času tolik nemám a můžu ho zaplnit spoustou jiných aktivit a přece nebudu dělat něco ve volném čase, zdarma a ještě aby mě to vyšťavilo. No a když mě probíhaly tyhle myšlenky hlavou, přišla paní, s kterou jsem se domlouval na mé činnosti u nich v domově, a zahlásila: „Pane Zajíček, úžasné, nikdo neusnul, nikdo neodešel, nikdo se nebavil. Můžete za měsíc znovu? Klienti si to moc užili a já vás tu chci.“ A tak jsem přijel příště a senioři už tu na mě čekali, těšili se a bylo jich skoro dvojnásob.
A já jsem zjistil, že je to prostě úplně jiné, ale že to má smysl a že i když je to někdy náročnější, třeba když asi v polovině mého hodinového povídání na mě jedna babička vykřikla, že musíme končit, že mají oběd (přitom ten byl až za hodinu), tak mě to nakonec baví a užívám si to. A přestože během povídání ta interakce není taková, tak na konci jsou babičky i dědečkové spokojení a z toho mám radost. Takže už mám za sebou asi 7 návštěv u seniorů a 3 po školách a naplánované termíny až do konce ledna.
A tak spolu s nimi znovu oživuji vzpomínky na zážitky, které jsme prožili na našich cestách a každé povídání je úplně jiné jak to u mě bývá zvykem, byť ho vyprávím třeba už po desáté. Díky tomu mě napadají další náměty do mého podcastu, který si podobně jako tento blog píši pro radost a nikterak výrazně ani jedno marketingově nepropaguji, protože si myslím, že to tak má být, a pokud si to má cestu k vám, čtenářům a posluchačům, najít, tak si ji to najde. Ale to neznamená, že pokud se vám moje počiny líbí a usoudíte, že by bylo fajn, aby je četl či slyšel někdo jiný, že nebudu rád za jejich šíření a sdílení. Budu moc rád, protože přestože si obojí tvořím tak nějak pro radost, dělá mi ještě větší radost, když to baví i někoho jiného. Takže děkuju za rozšiřování a sdílení, ať nás nadšenců do života je víc a víc. Toho poděkování by bylo ještě spousta na všechny strany, ale ještě jedno musím zmínit. Je míře no na Vraťku protože díky ní a s ní to všechno můžu, a teď třeba jsem od ní dostal krásnou knížku o stoicismu o kterém jsem po pravdě ani nevěděl co to je a tam si každý den přečtu něco co mě buď podpoří na mé cestě, nebo mě inspiruje či přinutí o tom přemýšlet. Ale o tom třeba zas někdy příště.
Takže pokud to dodržím (budu se snažit) tak v pátek 15. bude další díl podcastu a pak 1. no a 8. blog a pak dál ve stejných termínech … A taky chystám něco speciálního na vánoční čas, tak uvidíme, zda to vyjde. Máte se na co těšit, já už se těším teď. Jo, a 16. listopadu je Indie ve Vlkově a 22. 11. Na-pokec v Čibuzi o Americe (ještě tam jsou asi 2 místečka). Mějte se krásně. A níže zahlasujte ;-)
Mám vydávat své příspěvky pravidelně v určený den jak zmiňuji výše?
0%Ano, konečně budu vědět kdy navštívit.
0%Ne, až tu něco bude tak to tu bude.
0%Nemusí to být přesně na den, ale +/- v tom termínu.
Comments