Na úvod musím poděkovat vám mým příznivcům, protože mě velmi těší váš zájem o můj blog. Přiznám se, že jsem se ho rozhodl psát jen tak pro zábavu a takový ohlas jsem ani nečekal a moc mě těší. Samozřejmě že se objevily i reakce ne zcela pozitivní a to především na délku příspěvků – „Je to moc dlouhý a nemám na to čas to číst“. Můžu vám říct, že v tomto se nic nezmění. Ano uvažoval jsem i o dnes tak moderním podcastu, ale když jsem nad tím přemýšlel, rozhodl jsem se zůstat u psané formy. Rád bych totiž, aby se lidé, které mé příspěvky osloví, s nimi chvilku zastavili a vychutnali si je v klidu a nelitovali čas, který s nimi stráví. Další z výtek byla ohledně nepravidelnosti mých příspěvků a tady jsem se rozhodl pro změnu – takže blog bude měsíčník (můžete se tedy těšit vždy v tomto čase). No a ještě jedna změna – dnes si přečtete poslední samostatnou povídku, protože ty příští už na sebe budou navazovat čímž reaguji na vaše výzvy abych napsal knihu. Tak uvidíme, jaké reakce budou na první kapitolu na kterou se můžete těšit už 28.ledna 2024
Když tak nad tím vlastně přemýšlím, co jsem zmínil výše o blogu a jeho formě, vidím to i ve směřování v práci a v životě. Čím dál tím víc si uvědomuji že nejsme a nechceme být firma vyrábějící nábytek jak na běžícím pásu, ale že chceme vyrábět a poskytovat veškerý servis pro lidi, kteří chápou naší filozofii a vědí že vše má svůj čas a vzájemně jsme na stejné vlně. A je mi jasné, že tak jako u blogu jsou lidé, které mé články neosloví, pak ti kterým se mé příspěvky líbí, ale nemají čas je číst případně nechtějí čekat na další. A pak ti kteří se na mé psaní těší a rádi s ním stráví čas. A myslím, že stejné to je i u nábytku. Někomu se náš nábytek nelíbí, pak jsou tací, kterým se líbí, ale nechtějí či nemohou akceptovat čas dodání či cenu no a potom je většina našich zákazníků kteří vědí, chápou a chtějí a my jim děkujeme a moc si jich vážíme. Velkou odměnou je, že nejen že se k nám vracejí, ale také se z nich stávají naši přátelé. Jak Vraťka prohlásila na posledním NA-POKECu když jsme seznamovali lidi co se potkali spolu poprvé „Z našich přátel se stávají naši zákazníci a z našich zákazníků naši přátelé“
A co je to ten NA-POKEC ? Jsou to pravidelné - nepravidelné večery v příjemném prostředí naší vzorkovny, s pohodovými lidmi nad zajímavými tématy. Inspirovala nás setkání z předprvorepublikové doby ve vile architekta Jurkoviče a jsme rádi, že naše večery, ať už to jsou naše cestopisné přednášky, workshopy či improvizace na jakákoli témata, jsou pro nás a naše blízké chvilkou zastavení, pohody a inspirace.
Na tom posledním, kdy jsem spolu s fotkami vyprávěl o naší cestě Laosem, jsem si moc vážil že všichni (přestože vím, že mají rozličné názory, na, pro někoho, zásadní věci) byli k sobě laskaví a otevřeli své srdce a vzájemně si naslouchali a večer, tak jako všechny předešlé, byl moc příjemný (a ty dobroty co každý donesl, mňam)! Vždyť jsme všichni na jedné lodi - na tomto světě a nadávat na něj je jako nadávat sami sobě, protože my jsme jeho součástí a my ho tvoříme a jen my ho můžeme změnit. Čím? Tím, že začneme u sebe, budeme se chovat tak jak chceme aby svět vypadal, půjdeme příkladem a taky budeme respektovat druhé, tím přeci nemůžeme nic pokazit, právě naopak.
No a protože jsem slíbil povídku a máme venku ten sníh tady jednu máte.
S NÁBYTKEM PŘES HORY A DOLY - povídka
Byl listopad a v kanceláři mi zazvonil telefon. „Dobrý den, pane Zajíček myslíte že tu naši lavici se stolem nějak zvládneme do Vánoc, víte mám to překvapení pro manžela on o tom neví, že jsem to u vás objednala.“ A je to tu zas – čas Vánoc, všichni chtějí mít své chalupy krásné, je bezva že s naším nábytkem, jen mi zase jako obvykle vše komplikuje nemoc několika spolupracovníků. No nic, nějak to dáme. „Můžete s tím počítat, ale vidím to tak na 22. prosince jestli to nevadí.“ Odpovídám a v hlavě se mi honí že to zase bude pořádný záhul. „No to je super to stačí, jen doufám že se tam nějak dostanete, aby nebyl sníh, on totiž přístup k naší chalupě je těžký i bez sněhu“ reagovala zákaznice. „Nebojte s tím si poradíme, my se dostaneme všude“ Odpovědělo moje ego. To jsem netušil co říkám.
Bylo 22.12. a lavice, stůl i židle byly připraveny a my vyjeli směr Krkonoše, které byly samozřejmě pod sněhem a ledem, ale co máme řetězy. Ve Velké Úpě se na parkovišti potkáváme s paní, která nás směruje k odbočce k chalupě. Když to vidím, je mi jasné že to nedáme ani s řetězy. Před námi totiž byla uzounká plně zasněžená cesta do prudkého svahu s ostrou hranou lámající se do údolí. No nic nasazujeme řetězy a po několika pokusech, když jsme vyjeli sotva 20 metrů a málem se zřítili do údolí, to vzdáváme. Budeme muset pěšky. Ptám se zákaznice jak je to daleko a ona mi sděluje že asi 300 metrů. Vydechnu nad cestou co nás čeká a chystám se sdělit kolegovi že dnes si zlepšíme fyzičku. V tom na mě paní mává a křičí „Teď mě napadlo, vždyť tam můžeme jet z vrchu my tam tak s manželem jezdíme.“ „No tak super a jak se tam dostaneme?“ vznesu dotaz. “Tady kousek zpátky po hlavní a pak doprava”. „Je to opravdu kousek?“ ptám se, nechtějí se mi totiž sundávat řetězy. „Jo jo hned“ ujišťuje mě paní. A tak se s řetězy vydáváme na hlavní, která je bez sněhu a normálně s řetězy bych na ní nevyrazil, ale zase kvůli kousku je nebudu sundávat. Do kabiny si k nám přisedá zákaznice a na klín si posadí asi 5letého syna a vyrážíme. Asi po dvou kilometrech po hlavní jsem už dosti nervózní, řetězy drnčí o asfalt a vzbuzujeme značnou pozornost. „Už by to mělo být, myslela jsem že je to blíž“ hlásí zákaznice a já vidím jak nás míjí vůz policie – no jasně jak jinak koukám do zrcátka policie se otáčí zapíná houkačku a já zajíždím ke kraji. Když vystupuji, abych vše vysvětlil slyším jen z kabiny jak naše zákaznice chlácholí synka schovej se dolů a když to tam vydržíš dostaneš čokoládu. To už to ale slízávám od jednoho z příslušníků. „Jste normální co myslíte že děláte – řetězy na asfaltu“ Naštěstí si to nechal vysvětlit a pochopil, že nejsem úplný blázen a naše debata, která začala divoce končí pochopením a informací že ona odbočka je na dohled. Uff tak to bylo o fous. Rozjíždím se na odbočku, která je komplet pod sněhem, řetězy konají svou práci a my se řítíme zasněženou krajinou do kopce směrem k chalupě. Po chvilce přijíždíme na rozdvojení a paní mě posílá doprava. Jako fakt? Tak jedu. Cesta už není rozpoznatelná, jedu jen podle hranice lesa. Postupně přibývá sníh a auto začíná mít dost ve zdolávání závějí. Ale jedeme i když postupně ztrácíme rychlost,ale stále jedeme.
„Už tam budeme?„ ptám se. „Jo za tímhle kopečkem už je odbočka dolů“ odpovídá zákaznice. Kopeček byl však nad naše síly. Vyskakujeme, sněhu je skoro ke kolenům – nechápu, jak jsme se mohli dostat tak daleko, ale dál to asi nepůjde. Vašek, který jel se mnou zkouší tlačit, řetězy se zakousávají a my se dostáváme těsně pod vrcholek kopečku, ale auto se začíná nebezpečně stáčet mimo cestu, která sice není vidět, ale já ji tam někde tuším. A pak to uvidím. Odbočka o které paní mluvila. No to ne. Nejenom že je to prudká vracečka na kterou nemám šanci se s téměř 8metrovou dodávkou zlomit, ale ještě je celá pod ledem a sněhem, prudce dolů se srázem na jedné straně a skálou na druhé. To je bez šance. Když paní spatří můj nešťastný výraz, reaguje. „No je pravda že tudy jezdí manžel jen v létě a osobákem a zacouvává tam. Tak jo to bychom měli, k chalupě nedorazíme, ale co teď jak odtud. Martínek – syn naší zákaznice začíná skuhrat že je mu zima. No paráda. Při obhlížení situace nás míjí běžkař a jen kroutí hlavou. Koukám na mapu a hledám na internetu kontakt na nejbližší horskou chatu. Když sděluji místnímu boudaři naši polohu podle mapy reaguje s úsměvem. „Tam nejste, tam byste se v zimě s dodávkou nedostali, tam se dostane tak rolba nebo skútr, to jste se spletl v mapě“ Vysvětluji mu, že tam fakt jsem on stále nevěří,ale nakonec že skočí na skůtr a jede tam co mu říkám, ale že uvidím, že ho nepotkám, protože se pletu. Po 5 minutách je u nás a nevěří svým očím. „Ty vole, jak jste se sem dostali ?“ Vysvětlím mu celou situaci zkoušíme ještě společně tlačit a auto se nám po námaze podaří dostat na cestu a na kopeček. Jsem zpocený a sundávám bundu, mě je na rozdíl od malého Martínka horko. Ne, však dlouho. Boudař mě bere na skútr a fičíme směrem k boudě, zda nenajdeme někde místo na otočení. Po cestě mi mrzne nejen úsměv, nejenom z toho že je to beznadějné, ale i že tak jak jsem byl zpocený, jsem teď zmrzlý. Vracíme se k autu. Už je tma.
„Chlape, to je tak na armádní vyprošťovací rolbu“ oznamuje mi boudař, který ale stále zaplaťpánbůh nad námi neláme hůl. „A ty nemáš rolbu?“ ,zkouším ho. „Ne jen skútr“ odpoví .V hlavě už mám i variantu , že se odtud dostaneme až na jaře. „A ta vyprošťovací, by se dala někde sehnat, nebo jakákoli?“ zkouším našeho prozatímního zachránce. Po pár telefonech to začíná být beznadějné, buď rozbitá nebo je daleko. V tom nás míjí skupina asi 5 běžkařů s čelovkami, zastavují nabízí pomoc s tím že jsou nedaleko na chalupě asi v 10 na pánské jízdě a že tu dodávku kdyžtak odneseme. Beru si na ně kontakt, ale představit si to teda nedovedu, ale alespoň mě to zahřálo že dobří lidé stále jsou. V tom se náš boudař se mnou loučí se slovy „Mějte se, já vám bohužel nepomůžu …. ledaže, ale to je blbost“ „Co?“ reaguji a on „No mám dole v peci 4 kolku s řetězy na všech 4 tak když jste se dostali sem třeba bych vás mohl zapřáhnout a dostat ven, ale je to ty 4 km, aby jste couval“ To dám, jsme domluveni pán odjíždí do Pece pro auto a my čekáme. V tom mě napadá, že když už jsme tady co s tím nábytkem. A rozjíždí se akce, která tu ještě nebyla. Bereme židle a jdeme zjistit, jak daleko je chalupa. Nedovedete si představit jak se 2 židle pronesou, když je nesete 1,5 km po ledu a sněhu. Dorážíme na chalupu naší zákaznice. Tak židle tu máme ale co lavice a stůl. Ha, dětské sáňky. „Můžeme si je půjčit?“ „No jasně“ na dětské sáňky pak nakládáme dvoumetrový stůl lavici a svážíme znovu k chalupě. Původní nadšení že 1,5 km je z kopce bere za své. Sáňky buď nejedou nebo sviští příliš a tak si s Vaškem připadáme jako burlaci na Volze, jeden tahá za kurtu dopředu a druhý zas,když je potřeba, brzdí táhnutím do zadu.
Díky matracím a dekám, kterými jsme stůl a lavici proložili, máme vše na místě bez poškození. Paní je nadšená a my taky. Vracíme se k autu a zde už náš zachránce zapřahá naši dodávku a my couváme a couváme a jsme na silnici . Hurá, sice mám vykroucený krk ale jsme venku. A perlička na závěr - když se jdu s naším zachráncem srovnat se slovy „Hele, řekni si co chceš bez tebe by jsme byli víš kde“ Boudař říká „Dej mě litr a je to“ já nadšeně šahám do peněženky s myšlenkou že mu ještě přidám a tam nacházím 300,- je mi trapně. Jdu za Vaškem (paní už odjela, vzala to těch pouhých 300m od chalupy k svému autu), ale ten má jen 200,- Jdu tedy za zachráncem a sděluji mu trapnou situaci s tím, že sjedeme do Pece do bankomatu, nebo že mu to hned pošlu převodem. Mávne rukou vezme 500,- a hláškou z Vrchní, prchní „Jeďte“ se s námi loučí. Tak bych mu chtěl znovu moc poděkovat alespoň takhle.
No a neměl jsem pravdu, že se s našim nábytkem dostaneme všude :-)