KONČÍM ČI ZAČÍNÁM ? ANI JEDNO - JÁ SI TO UŽÍVÁM + povídka

Tak koukám, že je to už víc než tři čtvrtě roku, co jsem napsal poslední z příspěvků na blog. Ne, že bych neměl nutkání psát, to spíše naopak, ale dělo se toho tolik, že nějak nebyl čas. A to jsem přerušil i natáčení podcastu – po pravdě, co jsem se pro to rozhodl, hned druhý den mi to bylo líto a začalo mi to chybět. (Takže očekávejte, že se do toho zase pustím) I když teda nechybí mi ten stres před jeho vydáním – to noční stříhání a zveřejňování na sítích na čas a pak očekávání, kdo vše ho poslechne. Když jsme u toho, tak sítě Facebook a Instagram, které jsem zároveň s přerušením podcastu opustil, mi nechybí vůbec. Ne že bych na nich byl nějak ukrutně často, ale teď, když tam nejsem vůbec, je to lepší. I když mám ohlasy, že je to škoda, že nevíte, co se děje, a tak jsem to vymyslel šalamounsky. Na sítě se já osobně nevrátím, ale skrze moje stránky tam jen zveřejním příspěvky. Ale stejně mám nejradši, když jsem přímo mezi lidmi. Ať už na mých cestopisných přednáškách, které stále probíhají, a to jak tam, kam mě pozvou (vždy rád přijedu), tak stále i v rámci mého dobrovolnictví, které jsem rozšířil ze škol a domovů seniorů nově i na věznice. Můžu vám říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, zda do toho jít. Jestli si to ti vězni zaslouží. Nakonec mě ovlivnila úvaha, že mnozí z nich neměli takové úžasné rodiče a dětství, které jsem prožil já, možná ani takovou bezva ženu a rodinu a přátele. A tak se jim ten osud prostě vyvíjel jinou cestou. Ano, spoustu toho můžeme ovlivnit sami, a tak jsem si řekl, že pokud by se mi povedl jeden napravený hříšník, má to smysl, a pustil jsem se do toho.

No a jako první věznice byl hned Mírov. No a bylo to zajímavé. Na konci mé přednášky jsem trošku zariskoval a po závěrečném videu, které končí mottem (S)mějte se rádi, jsem si neodpustil tuto pro mě jednu ze stěžejních vět vysvětlit. No a tak stojím před těmi asi 40 vězni a vysvětluji, co pro mě ty slova znamenají. To mějte se rádi pro mě vyjadřuje jednak lásku k sobě samému, potom lásku ke všem kolem mě a to, že s láskou dojdeš nejdál. No a teď mi prolétlo hlavou, že ti chlapi, když sedí tady v jedné z nejtěžších věznic, se asi s někým moc rádi neměli. Nicméně pokračuji a nakonec jen zmíním poslední význam tohoto mého motta, a to (S), protože smích a úsměv každou situaci vylepší. No a to, co následovalo, mě zaskočilo, čekal jsem ofuky nebo otrávené ksichty na mé promlouvání do duše, obzvlášť když jsem to celé zakončil mojí pohnutkou o napravených hříšnících. Nicméně přišel přesný opak – obrovský aplaus, a když z první řady vyskočil nasvalenej, pokérovanej cikán a hrnul se přímo ke mně s výkřikem „Ty vole, kámo, seš frajer“ a potřásl si se mnou mohutně pravačkou, byl jsem rád za své rozhodnutí.

A i ostatní vězni byli spokojení a byla jen škoda, že jsem neměl moc času na vyslechnutí jejich příběhů. Přímo z věznice jsem totiž pokračoval na montáž. Věznice totiž nemají ani na cesťák, a tak jsem to takhle propojil s prací tím směrem.

No a když jsem u práce, i tady došlo k obrovské změně a taky jistému konci a zároveň začátku. Vrátil se Vojta z Francie (kde téměř 2 roky vedl restauraci) a rozhodl se nám pomáhat v Ná-bytečku. Popravdě jsme to s Vraťkou nečekali ani jeden. Ale bylo to příjemné a začal pořádnej fičák. Vojta spustil spoustu změn které právě teď probíhají. Ať už je to modernizace zpracování objednávek, zaměření, dokumentace tak i vylepšení a modernizace výroby včetně úprav budov atd. A tak máme nový plot, briketovačku, tablet s lidarem nebo komplet aku montážní nářadí a spoustu dalšího. Prostě děláme vše pro zlepšení naší práce jak pro nás, tak především pro naše zákazníky. A musím říct, že mě to neskutečně baví, a je paráda sledovat, že i drobná blbost, jako třeba naskenování každého zaměření hned do systému, šetří čas s následným hledáním, a podobných věcí je spousta. Samozřejmě se nevyhneme i nějakým botám, ale to tak prostě u něčeho nového je. Mám radost i z toho, že si Vojta prošel kolečko celou dílnou od výroby, broušení, povrchovku až po konečnou montáž a že, přestože je nábytkářský analfabet, zlepšuje se a evidentně ho to baví. I když některé věci stále raději vyříznu u zákazníka radši já 😊.

No a taky jsme cestovali a tak zase budu mít o čem vyprávět. Můj poslední příspěvek na blogu byl právě o vyprávění. O mojí velké cestovatelské přednášce v BIO Central. No a protože jsem si ji neskutečně užil, prostě je to zážitek mít v sále 250 lidí, rozhodl jsem se, že ji téměř po roce zopakuji, ale samozřejmě na jiné téma. Konkrétně na povídání právě o naší letošní expedici na ostrov SULAWESI. Tak doufám, že mě v tom nenecháte a na státní svátek 28. října 2026 se uvidíme v Hradci v Centrálu. Budu moc rád a bylo by krásný, kdyby se nás sešlo ještě víc. Co nás čeká, se dozvíte ZDE.

No a protože jsem tak dlouho nepsal, rozhodl jsem se přidat jednu úsměvnou povídku z krásné Neapole.

MOTORKÁŘ - povídka

S Vraťkou jednou ročně vyrážíme na romantický víkend do některé z evropských metropolí. Tentokrát jsme se rozhodli strávit náš eurovíkend v italské Neapoli. A protože ke zdejšímu životu, ostatně jako k celé Itálii, patří skútry, rozhodli jsme se jeden si půjčit. Miluji totiž naladit se na život místních, a ti mopedy využívají v neskutečné míře. A tak naše kroky vedly do místní půjčovny. Za pultíkem takové typicky italské kanceláře seděl mladý Ital a hned se mi věnoval. Řekl jsem mu, že si chceme se ženou půjčit skútr, a on se na mě podíval a zeptal se: „Už jste to někdy řídil?“ Teď přišla moje chvíle, podobnou otázku jsem totiž čekal, a se sebevědomím ve tváři, větším, než skutečně bylo, jsem mu odvětil: „Jasně, v Laosu a Indii.“ Italský mladík se usmál, evidentně se mu ulevilo a se slovy: „Tak to je v pohodě, pokud jste řídil v Indii, v Neapoli to zvládnete. Je to totiž podobné.“ Sebevědomí mi ještě narostlo a cítil jsem se jako mopedový profík. Vše jsme vyřídili, podepsali, ještě helmy, a vyrazili jsme z kanceláře ven, kde na chodníku stály zaparkované naleštěné skútříky. Prodejce mi ještě vysvětloval, že až budu motorku vracet, stačí ji zaparkovat zpět před dům, a ukázal na kameru, která prostor monitorovala. „Díky kameře uvidíme, že jste ji v pořádku vrátil.“ Předal mi klíče a popřál nám krásné zážitky v tomto pulzujícím italském městě.

Já nasadil přilbu a jako zkušený motorkář odpichem vyrazil do neapolských ulic. Po chvilkovém seznámení se strojem už jsem se uličkami proplétal jako rozený Neapolitán. A tak mě nepřekvapilo, že se na nás lidi, které jsme míjeli, smáli, a na semaforech, když jsem prokličkoval mezi auty až úplně dopředu mezi shluk místních skútristů, mi dokonce jeden mladík z mopedu ukázal s rozesmátou tváří palec. Fantastico! Nejenže mě jízda a kličkování za zvuků klaksonu bavily, ale ještě jsem měl pocit, že místní komunita skútristů mě vzala mezi sebe. Vraťka se na mě tiskla tak, jak to mám rád, a já jel brzda plyn a do toho klakson, úzkými uličkami, kličkoval mezi auty a cítil se jako pravý Ital.

Po projetí celého města jsme se rozhodli, že si vyjedeme na vyhlídku nad město. Když jsme se k ní blížili, už z dálky jsme viděli zamilované páry tulící se k sobě na zídce s výhledem. Jak jsme dojeli blíž, ve tvářích se jim objevily úsměvy. Mezi přítomnými jsem zahlédl i onoho mladíka, který nám moped půjčoval. Lehce jsem na něj pokynul, ale jeho výraz byl, na rozdíl od ostatních, kteří si stále něco špitali a pak se usmívali či dokonce smáli na celé kolo, spíše váhavý až překvapený. První, co mě napadlo – sakra, nebyl sem zákaz vjezdu a nezlobí se, že jsme porušili předpisy? Rozhlížím se kolem sebe. Všude zaparkované skútry. Jenže výraz původně sympatického mladíka se nemění, spíše naopak. Jako by si říkal: Tys mi vykládal, že jsi motorkář, a zatím tohle. Zastavil jsem tedy a říkám Vraťce: „Hele, já tě tady vysadím a pro jistotu se otočím a zajedu se podívat nahoru na křižovatku, jestli jsem nepřehlédl zákaz nebo nějakou jinou značku.“ Žádná ze značek směrem k vyhlídce však neznačila nic, co bychom porušili. A tak jsem za bublání naší Vespy sjížděl zpět k vyhlídce. Jak mě Vraťka spatřila, vyprskla smíchy. Její smích neustával a chytala se za břicho. Jestli na nás při našem příjezdu hleděla část místních, tak teď směrem k nám s úsměvy civěli úplně všichni, co v okolí vyhlídky byli. „Co se děje?“ ptám se. Vraťce tečou slzy a skrze smích jí není rozumět. „Cože?“ ptám se. „Nerozumím ti, co se děje.“ No a když nabrala dech, říká mi znovu: „Máš obráceně přilbu.“ A znovu se rozesmála. „A fakt moc, moc ti to sluší.“ Smála se dál. A pak mi to došlo. Úsměvy. Palce nahoru. Smích. Nebyl jsem součást místní motorkářský komunity. Byl jsem turista s helmou naruby. Připadal jsem si v tu chvíli, jako bych byl nahý na vyhlídce plné lidí zírajících na mě. Popravdě už se mi ani nechtělo s Vraťkou si sednout na zídku a koukat na zapadající slunce nad Neapolí. No nic, sundal jsem přilbu, kterou jsem si opravdu v opojení, jaký jsem motorkář, nasadil už v půjčovně obráceně, a patrně rudý až za ušima se vydal mezi postupně se odvracející páry usměvavých Italů. Už mi byl jasný pohled našeho prodejce, před kterým jsem se tak kasal.

Den jsme si přesto užili a aspoň se lidi zasmáli, sice na můj účet, ale co. A tak večer, když jsem po celém dnu na skútru Vraťku vyložil u ubytka, jel jsem vrátit naši Vespu na chodník před půjčovnu. No a tam, přesně pod kamerou půjčovny, já, „skútr profík“, nahazoval moped na stojan tak profesionálně, že mě zavalil a já i s ním lehnul na silnici. Musel to být krásný pohled. Válím se po ulici, tváří přitisknutý k asfaltu, na břiše Vespa, a zběsile se snažím zpod ní vyprostit. Myslím, že ta půjčovna má díky mně a kameře nad kanceláří perfektní video pro turisty. Takže až si někdy budete v Neapoli půjčovat skútr a v půjčovně vám pustí instruktážní video „Takhle ne!“, kde si chlapík nejdřív nasadí helmu naruby a pak se při vracení skútru svalí i s Vespou na asfalt, věřte, že to není Pierre Richard. Jsem to já.

A nedávno se mě kamarád zeptal, jestli bych s ním nevyrazil na opravdové motorce do Maroka. Dost mě to láká. Už jen proto, že jsem si jistý, že zas bude o čem psát.

Tady už ji mám správně :-)))