top of page

NĚKDY JE MÁLO NEJVÍC + kniha 1. kapitola

Aktualizováno: 2. 2.



Když jsem začal s blogem, za měsíc to budou už 2 roky, mělo to být oživení našich nových stránek a taky trošku zábavy pro mě. Nic jsem od toho nečekal, i když postupně jsem si přál, aby mé příspěvky četlo víc a víc lidí. A tak jsem sledoval návštěvnost jednotlivých příspěvků a snil o tom, že se můj blog stane slavným. Nestal, tedy až na jeden příspěvek, který má přes 11 tisíc shlédnutí, ale ten bych nejradši nikdy nepsal. A tak jsem vlastně rád za těch mých 200 až 300 věrných čtenářů, za krásné odezvy, osobní pochvaly a vyjádření podpory. Nejsou to sice davy, ale je to skupina čtenářů, které mám rád a jsem za ně vděčný. Ale stejně mě láká oslovovat víc a víc lidí. Ať už skrze povídky, které jsem zaslal do rozhlasu (4 už Halina přečetla), nebo povídáním o našem cestování, ať už v rozhlase nebo na veřejných přednáškách. A dělá mi radost, když přijde spousta lidí, nejraději bych měl plné velké sály, ale pravdou taky je, že mě to moc baví a odříkám to se stejným zaujetím třeba i pro jednoho diváka. Prostě to tak někdy mám, posedne mě červík celebriťák a chtěl bych být třeba jako Rowlingová a pobláznit celý svět. A pak si zase řeknu proč? Stalo se mi to i v práci, to když jsem před lety chtěl rozjet další 3 truhlárny a pár satelitů a vytvořit tak síť Ná-bytečku po celé republice. Takový McDonald s nábytkem. Naštěstí jsem to probral s Vraťkou a já jsem moc rád že jsme do toho nešli a zůstali jsme u naší Čibuze. A už mnohokrát jsem si řekl…zlatá Čibuz.



Jsme tu jako rodina a já se do práce těším na všechny, kdo nám s Ná-bytečkem pomáhají. Na Martina, kterej je někdy raplej, někdy mě strašně štve, ale je s ním prdel, je to dříč a když jde do tuhýho, ví co a jak. U něho všechna ta práce začíná, bouchá skříně jednu za druhou. Na Lukáše, který někdy dokáže zamotat nezamotatelné, ale můžeme spolu probrat i hlubší témata, baví ho truhlářské výzvy, ale neodřekne i totální banality. Na Honzu, se kterým osud mává a spolu jsme se potkali už poněkolikáté, je s ním sranda a vím že umí brousit.. Na Josku, který kdyby nebyl brusič, bude profesionálním trpaslíkem, ale zaplať pánbůh že je brusičem a specialistou na oleje. Na Ivana, stabilitu na kterou se můžu spolehnout a vím že od Ivana bude kus co kus stejně hladký. Na Janu, holku která si vše ohlídá i když to ostatní někdy proudí a ona se přesto stále kření pod nos a stíhá ještě dát to správné mořidlo na veškerý nábytek. Na Davida, který je pro mě důkazem, že když se chce všechno jde a já mu držím palce. Jen když se rozkecá má z toho člověk hlavu jako pátrací balón. Ale bez něj by nábytek nebyl tak barevný a dokončený. Na Vaška, který podobně jako David je na dobré cestě a tak se na něho můžu spolehnout, že vše poladí tak jak má a z kupy komponentů poskládá nábytek se vším všudy. Na Ondru, kluka který se ničeho nebojí a do všeho jde na 100 % a který mi dává výzvy které mě udržují stále mladého. A s kterým si užívám montáže. Na Zorku moji mamku, rokovou babku a cifršpióna, která tu je sice jen den v týdnu, ale stojí to za to. No a to nejlepší jsem si nechal nakonec. Na Vraťku, která to vše drží pohromadě od začátku až do konce o čemž svědčí tyto dvě hlášky kluků z dílny: “Od tebe to Zajíc nechci nakreslený, ty tvoje hieroglyfy luštit nebudu, od Vraťky to vím přesně jak to vyrobit a ještě mě Jana nesjede, že k tomu chybí číslo a povrchovka.” A ta druhá- “No já radši zajdu pro Vraťku, ta nám řekne, jestli ty úchytky můžou takhle bejt a vůbec jestli to takhle může odjet k zákazníkovi.” To je Vraťka která vše nakreslí, zaeviduje, vykomunikuje a při tom všem co stíhá, ji to ještě neuvěřitelně sluší. Mám je všechny rád a tak se do práce těším, není to sice nadnárodní kolos, který zná celá republika, ale je to malá firma, která mi dělá radost a mám ji rád se vším všudy a někdy právě to málo a obyčejno je nejvíc a to i v životě – nezapomínejme na to.

A protože jsem to slíbil, tak přikládám první kapitolu z mé knihy. No a když se vám bude líbit, klidně sdílejte a šiřte dál, můj červíček bude rád, když uvidí tisíce shlédnutí a já tu slávu nějak přežiju :-). A když to nepřijde tak se nic nestane, mě to totiž baví tvořit, to že by se to líbilo i ostatním už by byla jen třešnička na dortu.

A taky ještě pořád nevím jestli mám příště přidat další kapitolu či se vrátit k povídkám ze Života nábytkáře a moji smyšleno-nesmyšlenou knihu vydat najednou. Tak třeba davy čtenářů napoví.

Zatím to tedy berte jako ochutnávku a uvidíme. Kniha už je vymyšlená a s dopisy se dostaneme nejen do roku 1988 ale také do roku 1937 či současnosti. A nebudeme jen v Čechách ale nakoukneme i do světa. Bude sranda ale i smutno a možná se i zamyslíme. Tak krásné počtení.


DOPISY

Dopisy mě mohou těšit, dojímat mě, připadat mi obdivuhodné, ale dřív mi byly něčím mnohem víc, o příliš mnoho víc, než aby teď pro mne mohly být podstatnou formou života. Ne že by mě byly dopisy klamaly, ale já sám jsem se těmi dopisy klamal, celá léta se doslova předem hřál teplem, které nakonec vydávaly, když celá ta kupa dopisů přišla do ohně.

Franz Kafka


1988 ČSSR


Už se nemohla dočkat. Letěla ze školy hned jak skončili. Poslední hodinu už vůbec nevnímala, kdo by taky vnímal chemii. Ale chemií to nebylo, nevnímala školu teď už nejméně dva měsíce, a poslední hodiny výuky obzvlášť. Jen aby tam byl. Dopis, dopis který je vstupenkou do ráje.

Rozrazila vstupní dveře bytovky a běžela domů nahoru po schodech. V mezipatře před jejích bytem se zastavila. Skoukla mezerami mezi zábradlím zda je čistý vzduch a klíčkem vytaženým z peněženky, kde byl ukrytý, otevřela plechová dvířka hydrantu tak, jak to dělala poslední měsíce každý všední den. Oči se jí rozzářily. Za hadicí byl zastrčený složený papírek, na který se těšila. Horlivě ho rozevřela a – zatočila se jí hlava. Dnes 16:00 u nás.

Zazvonila. Doufala, že zvonek není zas rozbitý a nebude muset čekat na někoho, kdo půjde ven, či s klíči dovnitř a otevře dveře tohoto vchodu paneláku. Na rozdíl od jejich bytovky se tady zamykalo. Nechtěla, aby ji někdo viděl a už vůbec ne, aby jako minule když zvonek nefungoval, musela jít sklepem. Tehdy tu totiž stála přes půl hodiny, když v tom někdo vyšel z vedlejšího vchodu - to byla její šance dostat se dovnitř. Rychle proběhla, ještě než se dveře dovřely, ale pak musela absolvovat tu cestu tmavým sklepem. Nahmatávala vypínače a cítila ten pach sklepa a slyšela všemožné zvuky, které jí děsily ale hlavně doufala, že nebudou dveře uprostřed sklepní chodby zamčené. Protože pak by se nahoru nedostala. Ale tehdy nebyly a ona prošla.

"Haló, kdo je?" Ozvalo se z reproduktoru u zvonků. Funguje dnes funguje proběhlo ji hlavou a šťastně zavolala do zvonků. "Lenka " "Tak pojď nahoru, zabzučím ti." Ode dveří se ozval protivný přiškrcený cvrkot. Lenka se pořádně opřela do dveří a ty se otevřely. Schody brala po dvou jak se těšila, jen poslední mezipatro šla volně, aby nebyla zadýchaná až se potkají. Právě když docházela ke dveřím bytu, kde bydlel, otevřely se a v nich stál on, její Filip. Rozběhla se a padla mu do náruče. Jejich horké rty se potkaly ve vášnivém polibku a ještě v obětí vklouzli do bytu.

U dveří protějšího bytu se mihl stín v domovním kukátku.


*********


Nesnášel je, tu jejich zamilovanost a to jak se na sebe sápou. Však já jim ukážu, proběhlo mu hlavou, když se vracel do obýváku, protírajíce si oko, otlačené od domovního kukátka. Z poza gauče vytáhl s funěním kufřík a z něho psací stroj. Založil papír a začal psát dopis, další z mnoha, které napsal a které měly jedno společné, chyběl jim podpis.


*********


Filip spěchal, strhával z ní šaty celý dychtivý po jejím krásném těle. Ona by si představovala romantičtější začátek, ale chápala ho a milovala ho tak moc, že mu chtěla ve všem vyhovět. Postupně i ji jeho chtíč začal vzrušovat a těšila se na milování s ním. Už spěchala taky, byla vzrušená stejně jako on a pohlcena touhou, cítila se jako omámená. Oddala se mu. Bylo to vášnivé, živočišné a úžasné jako minule. Ležela zachumlaná v dece a ještě se lehce třásla slastí. Filip s přivřenými víčky zhluboka oddychoval na posteli vedle ní. Byli v jeho pokoji. Filip, tak jako ona bydlel stále se svými rodiči. Studoval také na gymplu jako ona, jen o rok výš, letos bude maturovat. Seznámili se na sportovních hrách, ona tam byla s volejbalistkama a on s atlety. Byla to láska na první pohled. I dnes se jí nesmírně líbil, prohlížela si ho stále zabalená v dece a cítila to zvláštní vzrušení z jeho blízkosti. Nemohla se ho nabažit, obzvlášť, když se teď 14 dní neuvidí. Jugoslávie s rodiči, na jednu stranu se těšila, bude to poprvé v jejich 17, co bude u moře, ale bylo jí líto, že tam nebudou spolu. Pohladila ho po tváři. Filip pootevřel oči, usmál se a zašeptal „Bylo to krásný, miluju tě“ objal ji, přitiskl se k ní a dlouze ji políbil. Její pomalu odcházející chvění opět zesílilo. „Udělám ti svačinu“ zlehka ji políbil a zmizel do kuchyně. Je úžasný, proběhlo Lence hlavou když přivírala oči a vychutnávala si dozvuky jejich milování. Milovala jeho pozornost, pracovitost, vtip no prostě všechno, byl prostě úžasný, no skoro…někdy by nemusel tak spěchat.


*********


Sám sobě namlouval, když cvakal svými otylými prsty do kláves psacího stroje, že dělá správnou věc. Pravda však byla taková, že nenáviděl celý svět. Ale to nechtěl slyšet, stále u každého dopisu sám sebe přesvědčoval, že dělá dobrou věc. Jako teď. Vůbec si neuvědomoval, že jeho nenávist, kterou nevnímal, pochází z nespokojenosti s jeho vlastním životem. Nenáviděl svoji práci, sousedy, zahrádkáře za domem, děti pobíhající před domem, prostě všechny a všechno. Byl přesvědčený, že se to všechno zlepší. Protože to bude on, kdo tu udělá pořádek, on je totiž ten, kdo těmi svými dopisy dá impuls a i ona, pak bude muset uznat, že je ten, kdo to tu ovládá a podle koho se to vše řídí. Ta, která když se k ní svým zavalitým tělem přitiskne, ucukne, ta která když ji chce v noci pomilovat, ho odstrčí, ta která když ji nakonec v posteli přemůže, leží jak prkno a jen čeká až skončí. Ano ta mrcha, jeho žena. Jediné co umí, je uvařit a vyprat. A i to né pořádně. Minulou neděli ho nechala čekat přes 10 minut, než dala na stůl. No kdo to kdy viděl, obědvat v neděli ve čtvrt na jednu. Co tam celé to dopoledne dělala. Stejně to udělala naschvál, moc dobře věděla, co má práce s dopisem na toho hajzla, co opravuje vzadu za panelákem v tý plechový garáži, auta. No nic, musí se vrátit k dopisu. Je potřeba, ho odeslat na patřičná místa co nejdříve. Dobře, že je na neschopence, to že se tam ten spratek od vedle peleší, tušil už dávno, ale teď má jistotu a hlavně ví s kým. Než se vrátí do práce, bude dopis odeslán.


*********


Lenka už odešla a Filip přemýšlel, jaké to bude těch 14 dní co bude pryč. No, aspoň s klukama půjde víckrát běhat a trochu se pověnuje i učení. 14 dnů, to uteče jako voda, a pak už budou zase spolu. U moře nikdy nebyl a asi nikdy nebude a tak to Lence moc přál, aby ho alespoň ona mohla zažít. Filip Lenku miloval, byla přesně tím co hledal. Miloval její sportovní postavu, které nechyběly ženské tvary, její nádherné tmavé oči, kudrnaté vlasy, miloval na ni všechno, byla krásná. Ale nejen to, byla to holka, se kterou se dalo bavit, a to o čemkoliv a kdykoliv. A bavili se, i když né tak často, jak by si přáli, museli si totiž dávat pozor, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Lenka byla zábavná, ale taky velmi pozorná a chytrá. Vždyť i ten nápad s hydrantem byl její. Tam ji nechával dopisy a vzkazy. A díky tomu se mohli potkávat u něj doma jako dnes. Bylo to jediné místo, kde mohli být sami. Rodiče byli v práci a oni nebyli ničím rušeni. I když párkrát, ještě než za sebou zabouchli dveře, měl Filip pocit, že je ten protivný soused z protějšího bytu sleduje. Ale co, tak ať, ale možná že se mu to fakt jen zdálo. A vlastně to je jedno. Vždy se totiž Lenky nemohl dočkat, a tak když se na ní ještě v chodbě vrhl, zapomněl na všechno okolo. Myslel jen na to jedno.

294 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

SLIBY CHYBY ?

Comentarios


ZE ŽIVOTA NÁBYTKÁŘE

bottom of page