Ten čas teda letí. Dnes jsem zjistil, že je to již 5 let, co jsme se pustili do rekonstrukce naší kanceláře na dílně. No..mělo se to tak. Jednoho dne jsme si seděli v Čibuzi v bývalé kuchyni, kterou jsme společně používali jako kancelář a Vraťka si povzdechla – „Já bych si tak přála pěknou kancelář, ne tuhle hrůzu plnou prachu.“
No jsme truhlárna, tak co čekat. Prach je prostě všude. No ale znáte to, když má milovaná žena nějaké přání, je to výzva jí ho splnit. A tak jsme se o tom začali bavit, vymýšlet a snít no a od toho je už kousek k realizaci. A jak už to tak u nás bývá, nezůstalo jen u kanceláře pro Vraťku, pokračovali jsme pak úpravou mojí kanceláře a nakonec přetvořením zbylého prostoru na vzorkovnu. A neskutečně nás to bavilo. Zase jsme jezdili po kachličkách a nejen po nich, vymýšleli a vybírali jsme vše, co se nakonec v interiéru naší vzorkovny objevilo. „To máte, obklady, lustry, baterie, podlahy, dveře, nábytek …….“ A vzpomínám na situaci, když jsme si ještě říkali, že moji původně naši bývalou kancelář nebudeme měnit a dáme tam jen novou podlahu. A tak jsme navštívili Hornbach jen pro inspiraci a tam jsme narazili na podlahu v industriálním stylu a inspirace přišla. „Luky, co když ti to uděláme v loftovým stylu.“ No a bylo to, kancelář se nakonec předělala z gruntu a já jsem za to rád. Je mi v ní moc dobře. A ještě jedna věc k tomu přispěla. To když Vraťka, ve slabší chvilce na můj již po léta omílaný dotaz jestli si nepořídíme hada (v té době jsem po něm toužil, díky návštěvě Peru kde je jedním z mystických zvířat, ještě víc), odvětila: jedině, že bys ho měl v práci. „Fakt?“ No a bylo to, druhý den, než si to rozmyslí, už jsem boural výklenek na terárium. Ale bouralo se toho víc. To když třeba už bylo vyštukováno, tak jsme tak na ten prostor koukali a po chvilce opatrně šli za zedníky. „Hele chlapi, máte to krásný, ale asi tady uděláme výklenek. „To jako fakt, to si děláš prdel.“ „Ne nedělám, fakt tam bude hezkej.“ A tak se bouralo, podřezávalo – při čemž se mimo jiné přeřezala hlavní stoupačka – holt starej barák a nikdo neměl tušení, kde co vede, no prostě stavba jak má být. A v tom všem jsme dělali naši práci a tak nebyla nouze o omítku ve výkresech a spoustu, už nejen, dřevního prachu, ale třeba i beton ve vzorkovnici.
No nakonec jsme to dotáhli a s chutí postupně dolaďovali interiér nábytkem a doplňky. Ještě pár drobností zbývá, ale tak jak my to máme, doděláme to postupně a jako doposud se z každého posunu zaradujeme. A hlavně Vraťka se dočkala své vysněné kanceláře.
No a když bylo hotovo, koukali jsme na komplet obytné přízemí s 2 kancelářemi, velkou světnicí s obývacím pokojem, ložnici, prostornou chodbou, zádveřím, koupelnou a záchodem. Každá místnost je jiná, ale všechny spojuje náš styl, naše práce a výrobky. Prostě má to tu rukopis Ná-bytečku. Jako vzorkovna super, ale trošku nám přišlo líto, že mimo návštěvy našich zákazníků, bude tento, pro nás krásný, prostor prázdný. No a jak to tak bývá, po čase se nám řešení objevilo. To když jsme na jednom z našich výletů navštívili Jurkovičovu vilu. A tam nás zaujalo že její prostory využíval Dušan Jurkovič také k pořádání výstav a setkání s lidmi, kteří mu byli blízcí. A to nás inspirovalo ke vzniku Na-pokecu. Na-pokec jsou pravidelné, nepravidelné večery, v příjemném prostředí naší vzorkovny v Čibuzi, s pohodovými lidmi, nad zajímavými tématy. Ať už to jsou moje cestopisné přednášky z našich expedicí, vánoční, předprázdninové či poprázdninové večery plné příběhů, improvizace na jakákoli témata či do budoucna chystané dílničky či wokshopy, vždy nám jde o to, aby byly pro nás všechny chvilkou zastavení, pohody a inspirace. Tak jak to bylo na zatím tom posledním poprázdninovém, plném letních příběhů – dokonce nejen mých – opravdu se dostali ke slovu i ostatní i když Vraťka předpovídala že tomu moc nevěří.
No a protože byl letošek pro nás trošku bláznivý, budeme se mít i nadále proč sejít. V nejbližší době nás čeká vyprávění o naší cestě po Indii, a na podzim ještě také o našem tripu po USA. No a nebude chybět tradiční Vánoční posezení a samozřejmě silvestrovský výlet. A pořád nám toho ještě spousta zbyde. Už teď se těším. Tyhle setkání si moc užívám a nejen proto že jeho součástí je i vynikající pohoštění spolutvořené domácími výtvory příchozích, ale především proto že přestože se zde potkávají různí lidé s různými názory, vytvoříme tu spolu atmosféru souznění a pohody. Obzvlášť když všude slyším, jak jsme jako společnost rozdělení – tady ne, tady jsme všichni na-pokecáči.
Ale musím říct, že nejen u nás v Čibuzi, si své vyprávění o našem cestování užívám. Nemohu nevzpomenout úžasné prostředí kina v Poniklé, kde vždy přijdou super lidičky a já za nimi moc rád jezdím a sděluji, spolu s fotkami, dojmy z našich cest. Ale nejen tam si užívám své promítání, super to bylo na chatě Prašivá, ale třeba i u nás ve Vlkově nebo povídání pro jaroměřské důchodce. A tak mě vlastně napadá, že pokud by někdo chtěl něco podobného zažít, rád přijedu kamkoli a povyprávím o některé z našich cest, ať už to je moje srdcovka Peru či Tanzánie, Čína, Laos, Indie, USA, nebo naše přechody Skotska, Malorky, Madeiry a dalších krásných míst, které jsme navštívili vždy trošku netradičně, dobrodružně a odkud jsme se pokaždé vrátili s pocitem pokory, porozumění a uvědomění toho v jak krásné zemi žijeme a můžeme si žít ty naše obyčejnosti které jsou nejvíc. A nebo i Vy můžete rozšířit naši početnou skupinu Na-pokec, stačí mě kontaktovat a já Vás rád přidám do whatsappové skupiny a třeba se potkáme na některé z našich akcí.
A když ne, můžeme se potkat zase za měsíc alespoň tady na blogu.
Comentarios