Bez práce nejsou koláče, říká jedno staré přísloví. Můj nadpis dnešního blogu říká, že já to mám trošku jinak. Ano, pro mě je koláčem už moje práce. Bohužel stále častěji se setkávám s názorem, že jsem ojedinělý případ že chodím do práce rád. Že ostatní tam chodí jen pro peníze a práce je nebaví a kdyby nemuseli tak tam nechodí a podobně. Ano, nebudu machrovat že bych neměl dny kdy se mi taky nechce, ale beru to tak, že když taková chvíle nastane snažím se si ji ještě více nehnusit tím, že si budu říkat mě se nechce, ale vezmu to z druhé strany a najdu si proč se mi vlastně chce. Třeba že daný problém vyřeším a budu ho mít za sebou a podobně. Ale mě práce baví tak nějak obecně, neznechucuji si ji. Třeba teď o víkendu jsme s kolegou postavili střechu na naší přístavbě. (přistavujeme proto jsem tak dlouho nepsal) A jak mě to bavilo. Střecha rostla pod rukama a i když jsem byl v neděli strhanej, byl jsem šťastnej.
A tak to mám i v práci, která je různorodá a prolínají se v ní různé zážitky a jeden z těch krásných teď zmíním. Jednalo se o den kdy jsme s mojí milovanou ženou jeli zaměřovat k zákazníkům. Už to že jedeme spolu je bezva. Další co nám udělalo radost, bylo že všichni zákazníci které navštívíme už od nás něco měli a chtěli další nábytek. Z toho máme opravdu radost a zároveň nás při jednotlivých návštěvách těší, že nábytek vidíme zabydlený a jak slouží. A tak při první návštěvě po tom co zaměříme kuchyň a ochutnáme vynikající buchtu stihneme probrat vše možné a opět nás ohromí co kdo dokáže a jaké má koníčky či práci. Přijíždíme k dalšímu zákazníkovi, který má také radost z naší práce a domlouváme další skříňky. A protože víme že toho máme moc potěší nás věta „Já to chápu, ale já si ráda počkám“ A tak potěšeni vyrážíme dál, a po cestě se stavujeme na krásné vyhlídce s restaurací a vynikajícím jídlem. Čímž si děláme další radost včetně malé procházky.
Nakonec dorážíme k posledním zákazníkům, kde na nás čeká osvěžující meloun a poté co vymyslíme další nábytek do nádherné roubenky, zabrousíme při večeři (na kterou jsme pozváni) na téma energetických míst v Česku a dostáváme tip na Panenský Týnec, kam odjíždíme a nasáváme úžasnou večerní atmosféru tohoto mystického místa, pro mě umocněnou tím že právě v tu dobu dočítám knihu o stavbě katedrály a vše se mi tu propojuje a ožívá životem 13 století.
Domů se vracíme v noci, byl to náročný den, najeli jsme okolo 500 km zaměřili spoustu nábytku, ale hlavně jsme se potkali s příjemnými lidmi, podívali na krásná místa a dovezli si domů „koláče“ které postupně ochutnáváme a zpracováváme dál a budou z nich další „koláče“ a to nám dělá radost. A samozřejmě že tyto pracovní „koláče“ také přetváříme do těch opravdových - povětšinou aktivně tráveného volného času, ale o tom zas někdy příště.
A teď si vlastně uvědomuji že jedním z těch pracovních koláčů je vlastně i můj BLOG.
Tak ať vám chutná tak jako mně!