Tak moje předsevzetí že budu přidávat příspěvek maximálně do měsíce vzal pro tentokráte za své. Omlouvám se, příčina byla ve vícero aspektech. Jednak toho bylo tolik o čem jsem chtěl psát a nemohl jsem se rozhodnout, potom mě zmohl montážní nápor protože díky zánětu ledvin se vše nakumulovalo a tak jsme se v pondělí před Vánoci vrátili z montáže ve 3 v noci, v úterý v 1 a ve středu ve 2 což mělo za následek že ve čtvrtek a pátek se mi nechtělo nic, no a v sobotu už byl štědrý den. A tak přijdete o povídání o montážích do noci, prožití vánočních svátků plných kulturních zážitků a rodinných setkání, o to že jsem si prošel krutou chlapskou rýmičkou z které jsem se dostal na zběsilém silvestrovském výšlapu a koupání v Olšence. A o náhledu na volbu prezidenta jsem se rozhodl nepsat i když by to možná chtělo, po tom co jeden z kandidátů předvádí, ale chci psát pozitivně, takže tak.
Dnes to bude aktuální. V sobotu jsme byli na oslavě narozenin naší kamarádky Zdeňky. Bylo jí 50 a tak jsme se sešli v hojném počtu a také řádně nastrojeni v duchu 70. let . Akci jsme si užili jen mě to v rámci mého kostýmu bude chvilku trvat než mě zase okolí bude poznávat, ale tak to prostě mám. Myslím že foto vás patřičně připraví kdybyste mě náhodou někdo v blízké době potkali.
Jsem rád že takoví lidé jako Zdeňka jsou. Poznali jsme se před lety na dětském dni, když jsme hledali další vyžití mimo sport pro našeho nejmladšího syna Vojtu. A kroužek ochránců přírody Bimbrlata který Zdeňka vedla a vede nám přišel fajn. A tak jsme nejdříve přes drobnou pomoc na akcích, půjčování si vybavení mezi Bimbrlaty a Baskeťáky upevňovali naše přátelství až jsme se spolu s Vraťkou stali vedoucími na letním táboře vedeném Zdeňkou. A tam jsem poznal co je opravdu zač. Člověk který nikdy neztratí humor, neúnavně pracuje a i když jí někdy nebylo nejlépe makala dál a nedala na sobě nic znát. Hýří nápady a málokdy něco shodí ze stolu naopak se snaží o realizaci. Je hravá a strhává okolí sebou ať už jde o sport, venkovní hry či deskovky. Zároveň však umí udržet pořádek a zodpovědnost a především naslouchat dětem a pochopit je. No a co vám budu povídat když jsme se my 2 sešli byla to vždy pořádná jízda. Když jsme na táboře šli spát ve 3 v noci nebylo to proto že bychom pařili ale proto že jsme pořád a pořád zdokonalovali a rozšiřovali táborové hry. O našich pěveckých a divadelních kreacích radši nemluvím. A prožili jsme toho spoustu ať s Bimbrlaty, Baskeťáky či na našich společných rodinných akcích které se povětšinou zvrhly v pořádnou zábavu.
Zdeňka vychovala v oddílu spoustu dětí, včetně našich tří nejen k tomu že berou svět s humorem, že se vyznají v lese a chovají se k přírodě jak mají ale především k tomu že umí fungovat v kolektivu a užívají si každý okamžik.Což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti protože naše děti ať už dospělé mnohdy čerpají ze znalostí které získaly v oddílu. A tak i díky tomu nemám o budoucí generace strach a jsem rád že jsem toho mohl být součástí. Je fajn že je takových obětavých lidí jako Zdeňka kteří nežijí jen pro sebe ale rozdávají radost ale i poznání kolem sebe stále spousta. Všem těmto lidem patří můj dík protože cítím že nás je čím dál tím víc a tak se daří šířit pozitivní energii. A Zdeňce chci poděkovat obzvlášť protože nejenom že ona osobně je tou která tu energii šíří ale ještě v oddíle zvládá vychovávat další následovníky.
A ještě jednu věc jsem si připomenul že je úplně jedno kolik ti je let ale záleží jak přemýšlíš, jak se cítíš a koho kolem sebe máš. No a co si budem teď když jsem se oholil dostal jsem se tím vším na třicítku :-) .
No uvidíme jak se budu cítit večer až dojedu na kole domů z jógy. Ale přeji vám všem ať jste stále mladí protože to jde – je to o nastavení mysli tak hurá do toho. I když v povídce níže zjistíte že mladý někdy může znamenat i blbý. Je to už stará povídka, ale když není sníh tak si na něj pojďme aspoň zavzpomínat.
Zblbnout z ženský jde, natož ze dvou- povídka
Jako čerstvě 18letý jsem seděl doma v pokojíku, když mě vyrušilo zaklepání mojí mamky a oznámení že mám telefon. "Ahoj Luky, co děláš zítra?" ozval se v telefonu dívčí hlas kamarádky Lucky. A v tu chvíli to vše začalo. Ten pocit že po Vás ve vašich 18 touží ženská duše vás uhrane. "Níc" vyhrkl jsem. "A nejel bys na hory?" byl totiž leden roku 1993 a na horách bylo sněhu jako v pohádce. "Jako lyžovat ?" Bystře jsem zareagoval. "Nó jasně a vzala bych ještě Janču pokud by to nevadilo." Lucka byla moc hezká, ale Jana no to byl sen. Hlavou už mi probíhaly opojné scénáře odpoledne stráveného na lyžích s krásnými holkami. Bylo rozhodnuto, jedem. V sobotu jsem si půjčil od táty auto a s čerstvým řidičákem v kapse se rozjel naproti lákavým zážitkům. Holky jsem vyzvedl bez problémů a už jsme si to frčeli do Orlických hor. Po 40 minutách a pár mých vtípcích, který mě přišly fakt dobrý jsme byli u vleku. Pomohl jsem holkám s lyžema a když byly připravené, šel jsem si nazout ty svoje. Moje modré lyžáky značky Botas zacvaknuté v podřených Sulovkách s narezlými hranami sice nevyjadřovaly velkou frajeřinu, ale co - předvedu se na svahu. Dvakrát jsem si tedy dupnul s obutými lyžemi tak jak to dělají zkušení lyžaři a odrazil se směrem k vleku. V tu chvíli jsem se zapotácel a už jsem ležel na zemi. Otázka "Jsi v pohodě?" obzvlášť potěší, když ryjete bradou ve sněhu a pokládá vám ji krásná holka na kterou jste chtěli zapůsobit. "Jó, asi my vypla lyže" chrlím ze sebe společně s vyplivujícím sněhem. Jenže lyže nevypla, byla sice mimo přaskáč ale ne že by vyplo vázání. Vázání se vytrhlo. Ze sněhu na mě koukala utržená špička starého Markeru a z ní trčely malé rezaté vruty. "Holky jeďte za chvilku jsem za váma" nepropadal jsem panice a pustil jsem se do opravy. Z poblíž rostoucího smrčku jsem ulomil několik větviček zalomil je a nacpal do dírek a už jsem šrouboval vruty zpět na místo. Ještě že jsem si vzal ten nůž, proběhlo mi hlavou když jsem s pocitem opojení , jak jsem to opravil znovu prošlapával lyže. Cítil jsem se jako MacGyver. Ne nadlouho, zas tak jsem to neopravil, špička opět opustila svoje místo a opustili ho i rezavé vrutíky. A to nadobro, ztraceny hluboko ve sněhu. " Tak có už pojedeš, nás to tady samotný nebaví" hyhňaly se holky ze svahu a já se potil."Drobnej technickej problém hned jsem u vás" odvětil jsem a přemýšlel jak dál. A v tu chvíli, jak to tak bývá dorazila spásná myšlenka. Brácha má přeci doma lyže a když se pro ně otočím jsem tu hned. Skočil jsem teda do auta a valil jsem to plnou rychlostí domů. Doma jsem vyběhl na půdu čapnul bráchovi lyže, hodil je do auta a valil zpět. Za hodinku jsem byl u vleku a culil se znovu na holky - "Za chvilku jsem u Vás" Ale nebyl. Brácha byl o 4 roky starší a logicky měl větší nohu a tak měl vázání seštelovaný na větší boty. Ať jsem dělal, co sem dělal nebyla šance. Zdrcený jsem tedy oznámil holkám "Mám problém s vázáním, počkám v autě" "Jé tak to je škoda, tak mi za chvilku přijdem" zašklebily se holky a já už se ani nepotil. S hlavou plnou myšlenek, jak sem teda fakt zapůsobil jsem naštvaně házel vše, co jsem měl v rukou do kufru auta - rukavice, čepici, brejle, klíče, bundu a zabouchl. Cože klíče dopr.... Já si zabouchl klíče vod auta do kufru. A kufr u starý dobrý Lady 2105 bez klíčů nevotevřeš. Co kufr ale já nemám votevřený ani auto. Chtělo se mi brečet. Ale pak jsem si uvědomil, že když jsme jednou čistili auto, odklopili jsme zadní sedačky a ty od zavazadlového prostoru dělil jenom sololit. Tudy vede cesta! Ale jak se dostat k sedačkám. Pak mě to trklo, vždyť přeci u spolujezdce je už nějakou dobu utržené přední okýnko a je zajištěno jen klínkem. Třeba to půjde. A tak jsem přitiskl dlaně na plochu okénka a milimetr za milimetrem ho sunul níž a níž ze strany na stranu. Ve chvíli kdy už jsem měl vytvořenou asi 2 cm škvíru, se za mnou ozvalo." Co to tu provádíte občane" reflexivně jsem se otočil a spatřil zelenou policejní uniformu. Koktavým hlasem jsem se snažil vysvětlit svou situaci. Policista odvětil že si počká zda je to pravda a mám opravdu klíče v kufru.A tak sem se znovu začal potit a za dohledu policisty dobývat do auta. Musím říct že když vám kouká strážce zákona přes rameno tak se daří asi tak že mi nešlo vůbec nic a už to vypadalo že se do auta snad ani nedostanu. Nakonec to okýnko vzdalo a s nepříjemným skřípotem samo sjelo dolů - klínek povolil. Cesta ke klíčům byla otevřena, ale nejdříve doklady. Po jejich kontrole se policista uspokojil popřál mi úspěch a odešel. A tak jsem mohl vydolovat klíče z kufru, což při mé horlivosti odnesl sololit který jsem při páčení rozlomil na několik kousků - to bude mít táta radost. Jen co jsem auto porovnal objevili se holky. "Bylo to super! Škoda žes nelyžoval s náma, ale ať ti to není líto přejedem vedle na kopec a vyblbnem se spolu aspoň na saních." Vše zapomenuto z nešťastníka jsem se začal cítit mladým mužem, po kterém prahnou dívky. Přejeli jsme tedy vedle na kopec, já zamkl auto nasadil rukavice a konečně jsem si užíval zimních radovánek s holkama. Bylo to super sjížděli jsme kopec na saních či po zadku, váleli se v závějích no prostě paráda. No pomalu se začlo stmívat a tak jsme se vypravili k autu. Ještě než jsme k němu dorazili jsem instinktivně sáhl do kapsy pro klíče, ano ty klíče které jsem jen před pár okamžiky za dohledu policisty vydoloval ze zamčeného kufru. A ony v kapse nebyly, nebyly ani v druhé, nebyly nikde a už sem se zas potil. Já nejsem nešťastník, já jsem debil proběhlo mi hlavou. "Holky já nemám klíče , musely mně někde vypadnout." prohlásil jsem roztřeseným hlasem. "Je najdem" pronesla Jana a začala hledat. Hledali jsme, ale marně. Holt budu muset z hospody zavolat tátovi, aby si půjčil auto od dědy vzal druhé klíče a přijel nás zachránit. To teda nechám dojem - ach jo. Když jsme scházeli k hospodě kolem auta všiml jsem si že se něco na střeše leskne v zapadajícím slunci. Já sem fakt debil, byly to klíče od auta. Jak jsem byl natěšený z toho že půjdeme sáňkovat, vůbec jsem si neuvědomil, že jsem si je po zamknutí odložil na střechu auta, abych si mohl obléknout rukavice. To snad nemůžu ani holkám říct, po tom co jsme prohrabali půlku kopce, že jsem takovej vůl. Přistoupil jsem tedy lehkým krokem k autu a nenápadně jsem rukou smetl klíčky ze střechy na zem a zahalekal: "Tý jo máme štěstí tady jsou musely mi vypadnout hned tady u auta." Holky zajásaly a mohli jsme vyrazit domů. To, že v Dobrušce nám praskla guma a protože to bylo uprostřed křižovatky musel jsem přejet až za ní, čímž jsem pneumatiku dokonale rozšmelcoval jsem bral už jako tečku našeho výletu. Výletu kde jsem poznal že nemá cenu si na někoho hrát, ale že člověk má být sám sebou - obzvlášť když holkám šlo jenom o to, aby sehnaly někoho, kdo je odveze na hory, což jsem pochopil až mnohem déle.